A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Portugalsko - Cestopisy

Madeira 20.4.-30.4.2012

kKětinové slavnosti a výlety po ostrově

MADEIRA 20. 4. -30. 4. 2012 s CK FISCHER


Po loňské týdenní dovolené na Madeiře jsem hned věděla, že se na Madeiru musím znovu vrátit. Byla to jen ochutnávka toho, co tento krásný ostrov může nabídnout a mně to zdaleka nestačilo. Vzhledem k tomu, že už další dovolenou na Madeiře neplánuji, chci zažít i proslavený Květinový festival. CK FISCHER nabízela zájezd v tomto termínu na 10 dní za 18.900,– se snídaní včetně pojištění, což akceptuji. Nakonec letím s mojí dlouholetou kamarádkou Evou a to je fakt super. Budeme bydlet ve studiu Mimóza – hotel Estrelícia, půl hodiny pěšky na západ od centra Funchalu. Letos si půjčíme auto, projedeme ostrov a podíváme se i tam, kam autobusy nejezdí. Ta volnost je neocenitelná po tom, co jsem vloni zažila na celodenních výletech – okruzích po ostrově s cestovkou. Sice je fajn, že jsem se toho od průvodkyně hodně dozvěděla, ale mé černé tušení se vyplnilo – zastávky na půl hodinky, někdy i méně, honem něco nafotit a zase hop do autobusu. Pokud nesedíte u okénka, ani ten výhled nemáte a to už nemluvím o zatmavených sklech, přes která se nedá ani fotit.

No a tak jsem tedy připravila orientační cestovní plán podle průvodce F+B:

20.4. pátek – máme z Prahy odlétat ráno nebo dopoledne. Odpoledne a večer strávíme ve Funchalu, kde už se žije festivalem 21.4. sobota – ráno se podíváme do Mercado Lavradores, pak půjdeme na hlavní náměstí - květinová zeď naděje a kulturní program, pak autobusem na Monte, kde navštívíme poutní kostel a zahradu Tropical Garden. Pozdní odpoledne a večer strávíme ve starém městě a na pobřeží. 22. 4. neděle – lanovkou do botanické zahrady + orchideje + papoušci, odpoledne to hlavní – květinový průvod Funchalem.

Dalších 7 dnů si půjčíme auto. Plánované trasy pojedeme podle počasí a momentální nálady, klidně je i změníme, oběd či večeři pořešíme cestou. 1) Gabo Girao, Calheta – závod na zpracování cukrové třtiny, kde pouze v dubnu lze vidět tento závod v provozu, Porto Moniz – akvárium, procházka městem k bazénkům, na závěr levada Ribeira Janela - kousek od Porto Moniz (trasa č. 50) 2) Rabacal – levady RISCO, 25 pramenů, Rocha Velmeha, Ribeira Grande (trasy 45,46,47,44) 3) Eira do Serrado - vyhlídka do údolí jeptišek, Encumeada – levada Foldhal (trasa 39), Sao Vicente – jeskyně, Santana 4) přechod z Pico Arieiro na Pico Ruivo (trasa č. 30), náhorní plošina Paúl do Serra 5) Caldeiro Verde (trasa č. 27), Machico, letiště v Santa Cruz 6) z Achada do Teixiera na Pico Ruivo (trasa č. 29), vyhlídka Portela, pstruží sádky v Ribeiro Frio, procházka k Balcones, Camacha- košíkářská vesnice
7) Sedmý den je neděle před pondělním odletem. Zajedeme na poloostrov Sao Lourenzo, pláž Prainha, možná se odpoledne poplavíme na Santa Marii , projdeme si naposledy Funchal a večer zabalíme. A teď skutečnost: 20.4. pátek. Ve 12.45 odlétáme z Ruzyně. Letíme s Travel service, let super, přistání ukázkové v 17.20 hod. (vlastně v 16.20, o hodinu jsme omládly). V letištní hale byl položený koberec z květin, první, který jsme viděly. Ještě ten den jsme si u delegátky objednaly od pondělí auto. Ani jsme nevybalovaly a hned jsme šly procházkou do Funchalu. Za půl hodiny se dá dojít z hotelu do centra. Horší je to nazpátek, to se musí 2x do táhlého kopce a pak ještě kratší, ale prudké stoupání k recepci studií Mimoza, která jsou součástí komplexu Dorisol-Estrelícia-Mimoza v západní hotelové zóně Funchalu.. V centru od Portugalské banky až ke katedrále byly už od středy položené koberce z květů poskládaných do různě barevných obrazců. Měřily zhruba 1,5 m na šířku a byly různě dlouhé. Jsou obehnané páskou, kolem se pořád tlačí spoustu lidí a fotí a fotí. Taky tam v řadě stály stánky přecpané květinami, řezanými i v květináčích a velký stan, ve kterém byly naaranžované květiny, obrazy z květin i opravdové obrazy. Dokonce tam malíři v reálu malovali. Myslím, že od toho večera bylo naše nejpoužívanější slovo „fantastické“. Přímo naproti soše Zarca je restaurace, sedly jsme si na kafe a vstřebávaly festivalovou atmosféru. Daly jsme si poncho, které jsme chtěly ochutnat, ale nakonec jsme se musely přemlouvat, abychom ho vůbec dopily. A to, prosím, máme k alkoholu trvale kladný vztah. Tak že si spravíme chuť kávou a zákuskem. Káva výborná (jak jinak na Madeiře), zákusek snad čtvrt čokoládového dortu. Máme pocit, že do konce pobytu už nemusíme jíst. Ve 22.30 jsme se vrátily do hotelu, daly sprchu a padly za vlast.

21.4. sobota. Po opulentní snídani se pěšky vydáváme do centra. O ulici níž pod hotelem je nečekaně výstava veteránů. Celá ulice je uzavřená a po obou stranách parkují historické skvosty. Mohlo jich být kolem stovky. Paráda. Trochu víc jsme se zdržely, a tak do centra jedeme autobusem. Čiperný stařík, o generaci starší, si nedá říct a pouští Evu sednout. Ta je tak konsternovaná, že si opravdu sedne a do večera se z toho nemůže vzpamatovat. Jdeme se podívat do tržnice Mercado Lavradores. Moc se nám tam líbilo. Už ty květinářky před tržnicí a pak uvnitř – těch květin, ohromilo nás jejich množství a rozmanitost. V patře nám prodávající domorodci dávali ochutnat všechno možné tropické ovoce. Nakonec jsme si koupili vanilkovou a citronovou maracuju, dostaly jsme přídavkem dva banány. Také jsme ochutnaly cukrovou třtinu, na kterou jsem byla hodně zvědavá. Je to stejné jako žvýkat větvičku, po cukrové chuti ani stopa, brr. Tak jsem jí alespoň vyfotila, ať taky doma vidí, oč (ne)přišli. V suterénu jsme obdivovaly šikovnost rybářů porcujících velké tuňáky nebo jak stahují a čistí espady. Řekly jsme si, že se sem příští sobotu vrátíme a koupíme kousek čerstvého tuňáka a espadu domů. Konečně – mrazák na pokoji máme a když to v pondělí ráno před odletem vyndáme a zabalíme do novin, tak do večera vydrží. Tak se i stalo, 1. máj se u nás i u Evy doma slavil grilováním čerstvého rybího masíčka, za což nás obě naše rodiny pochválily. Z tržnice jsme sešly jen kousek ke stanici lanovky a jely jsme na Monte do Tropické zahrady - Tropical Garden. Vstup 10 E. Byla právě sezóna klívií, kvetly jich tam celé koberce. Některé měly jak květy, tak i plody, které vypadaly jako rudé šípky. Kromě klívií a drobných sedmikrásek v trávníku u jezírka, lemovaly cestičky rozkvetlé durmany, kaly, orchideje a kvetoucí keře, které ani neumím pojmenovat. Byla to krásná tříhodinová procházka zelení a květenou. Na závěr jsme si daly v restauraci kávu, odpočívaly a pozorovaly ochočené sýkorky. Pak jsme se vydaly k poutnímu kostelu Panny Marie z Monte. Pod kostelem jsme okukovaly babosas. Ještě se podíváme po strmých schodech vzhůru do kostela na hrobku posledního rakousko-uherského císaře, Eva zapálí svíčku za tatínka, pokocháme se z výšky výhledem na Funchal a s definitivní platností se rozhodujeme, že dolů pojedeme na saních. No, byl to zážitek. Smýkali s námi těsně kolem zdi, chvíli jsme jely rychle, chvíli nás i táhli, i fotograf číhal v zatáčce a pohotově nás vyfotil. Když jsme dojely přibližně do půlky kopce, byly jsme na konečné babosas. Fotku s DVD jsme si koupily, ale nešlo mě otevřít na videu, jen na PC, to mě zklamalo. Mávli nám doprava – tady máte zastávku autobusu, ale my né, my jsme hrdinky, přístav je blízko, přece ho vidíme, to dojdeme pěšky. To jsme si daly. Sestupovaly jsme nekonečným krpálem úzkými uličkami, neustále kolem nás jezdila auta, pomalu nebylo kam uhnout, lýtka nás bolela ještě druhý den. Konečně jsme se dovlekly na náměstí a Eva z posledních sil zašeptala: najdi taxi, nebo zalezu támhle do křoví a chcípnu. A tak jsme se nechaly za 7 E dovézt až před hotel. Po odpočinku a kafi na pokoji jsme se zmátořily natolik, že jsme k večeru znovu vyrazily do centra. Naštěstí právě přijel před hotel taxík s turisty a vzal nás ke katedrále, kde zrovna byla mše. Katedrála byla věřícími nacpaná k prasknutí. Chvilku jsme sledovaly mši, chvilku žebráky před katedrálou. Byli tam dva, jeden opravdu těžce postižený. Dali jsme každému nějaký peníz a když jsme odcházely, přihnal se třetí, evidentně zdravý jako řípa, s čerstvě koupenou svačinou v ruce a vehementně se taky dožadoval peněz, ale nic nedostal. Znovu jsme se prošly hlavní třídou se stánky a stanem s květinami a sešly do přístavu. Hlavní třída je rovnoběžná s přístavní promenádou. Kotví tam mimo jiné i loď, která kdysi patřila Beatles. Teď slouží jako luxusní restaurace. Dostaly jsme hlad a hledaly nějakou příjemnou (i cenově) restauraci, kde bychom se navečeřely. Nakonec nás zaujala vyobrazená nabídka u jedné malé restaurace, spíše kiosku, na nábřeží. Eva si dala rybu espadu s pečeným banánem a já hovězí biftek, obojí s hranolkami a pivo Coral. Bylo to úžasné, moc jsme si pochutnaly. V příjemném rozpoložení jsme se parkem Santa Catarina pomalou procházkou vydaly zpět do hotelu. V jednom obchůdku cestou jsme objevily prstýnky potahované zlatem, nějaké jsme koupily. To jsme ještě nevěděly, že se tam několikrát vrátíme. Ve SPARu jsme koupily víno Madeira a balenou vodu. Do hotelu jsme dorazily asi ve 22. hod. Daly jsme sprchu, při popíjení vínečka na balkoně jsme si prohlédly dnešní fotky, pochválily jsme se a v půl jedné odchod na kutě.

22. 4., neděle. Po snídani jsme po včerejším sestupu z Monte svorně odmítly jít do centra pěšky. O dvě ulice níže jsme si stouply na autobusovou zastávku a v jízdním řádu zjistily, že autobus nám jede za ¾ hodiny. Než jsme stačily zapřemýšlet, zda nejít zase po svých, autobus byl tu. Madeira, no! Na nábřeží jsme vystoupily a hned přesedly do jiného, kterému běžel nápis JARDIM BOTANICO. Fakt, lépe to načasovat nešlo. Do botanické zahrady jsme zaplatily vstupné 3 E. Oproti Tropical Garden je na ní na každém kroku znát odborná ruka zahradníka. Zvlášť jsme byly úplně paf z kaktusů, několik metrů vysokých s kmeny jako stromy a trny jako meč. Celá jedna část zahrady byla věnována právě kaktusům. Krása. Součástí Jardim botanico jsou voliéry s papoušky, ocitly jsme se v ptačím ZOO. Zase nám vyšlo počasí, chvílemi bylo až horko, i když jsme byli v nějakých 600 m n.mořem. Naštěstí se dalo schovat ve stínu stromů v parku. Zvlášť v horní části zahrady rostly obří stromy, padaly z nich chumáčky jakoby bavlny a v každém chumáčku bylo semínko. Vyroste nám z nich doma něco? (pozn. 11.6. - už roste).
Asi 200 metrů pod JB je Orchidea Garden – orchidejová zahrada. Pro naše nohy to byla další zatěžkávací zkouška. Nejdřív se jde od východu z JB šůsem dolů po silnici, pak zase nahoru. Vstupné chtěli 5 E. Tato zahrada není velká, je tam přítmí a vlhko jako v džungli a kolem dokola krásně rozkvetlé orchideje neuvěřitelných barev. V jezírku skřehotala malá žabka, ale hlas měla tak silný, že jsme chvíli hledaly klec s papouškem, než jsme si jí všimly. Cesta zpět zase šůsem dolů a nahoru a za 15 min. nám jel autobus do centra, kam jsme přijely ve 13.00 hod. Koupily jsme si ve stánku madeirskou specialitu bolo do caco – výborný nekvašený chléb s česnekovou pomazánkou uvnitř a na náměstí u kašny jsme se společně s holuby nasvačily. To už kolem nás po silnici projížděly alegorické vozy a parkovaly na autobusovém nádraží u lanovky. Sedly jsme si naproti nádraží do restaurace a u kávy pozorovaly cvrkot. Kolem nás chodily mámy i celé rodiny s nastrojenými dětmi v kostýmech, které ochotně pózovaly každému nadšenému fotografovi. A že jich tam bylo! Asi hodinu jsme si mohly prohlížet, chodit mezi nimi a fotit překrásně živými květinami nazdobené vozy i účinkující zblízka, pak ale policie natáhla pásky kolem nádraží a vykázala čumily za ně. Šly jsme si tedy najít vhodné místo k pozorování průvodu. Bylo kolem půl třetí, průvod měl vyjít v 16 hod., ale kolem silnice už byly namačkány tisíce lidí. Trvalo nám dobu a ušly jsme kus cesty, než jsme se vmáčkly na jedno volné místečko, o které jsme se střídaly až do začátku průvodu. Pak mě nechala Eva stát u silnice a stoupla si za mně. Pasovala mě na hlavního dokumentaristu a fotografa. Po promenádě chodili dobrovolníci a prodávali vodu. Bylo strašné horko, slunce pálilo jak o život. Konečně jsme se dočkaly průvodu. V čele jel kočár s holčičkou, tažený koníkem, kterého vedla dáma s pejskem. Pak se střídaly skupiny vždy stejně oblečených skupinek, které tančily na hudbu, na každou část průvodu jinou. Tématické části oddělovalo osm alegorických vozů. Na vozech se vezli děti i dospělí, všichni v krásných kostýmech, ozdobeni květinami. Tančící dívky a děti měly po skupinkách stejné kostýmy, které představovaly vždy nějaký druh květiny, na hlavách a na zápěstí věnečky z živých květů. Ženy měly dlouhé, vyšívané, překrásné, bohatě živými květy zdobené šaty a na hlavách přímo umělecká díla vytvořená zase z květin. Mužů tam bylo méně, ale také tam v kostýmech tančili. Ze všech vyzařovala čistá radost. Všichni se stále usmívali, postáli, aby zapózovali fotografům. Nadšení bylo všeobecné. Trvalo dobré dvě hodiny, než průvod kolem nás přešel. Nikdy jsem nic takového neviděla, fantazie!!! Unavené jsme setrvačností došly pěšky k restauraci pod naším hotelem a daly jsme si tam večeři – steak z tuňáka s tomatovou omáčkou, ale nepochutnaly jsme si tak jako den předtím na nábřeží. Při placení mi servírka rozverně sáhla na břicho, jestli jsem se dost najedla. Večer k nám přišla návštěva – manželé z Hradce, kteří měli pokoj o patro níž. Vypili jsme lahvinku Madeiry a domluvili se, že v pátek společně pojedeme do Caldeiro Verde. O půlnoci jsme šly spát. Zítra poprvé pojedeme autem.

23.4. pondělí. V 10 hod. nám zaměstnanec autopůjčovny přivezl auto Seat Ibiza. Zaplatily jsme mu 103 E havarijní pojištění a delegátce 238 E za půjčení na sedm dní. Zaměstnanec obešel auto a každý škrábaneček pečlivě zakreslil do mapky. Dostaly jsme klíče a mapu ostrova a odkráčel. A tak jsme v 11.30 hod. vyrazily do Porto Moniz, městečka na severozápadě ostrova. Trochu jsme omylem jinak odbočily (což se nám i pak občas stávalo) a dojely do Sao Vicente na severu ostrova. Vůbec nám to nevadilo, stejně jsme se tam chtěly podívat. Napřed jsme šly na prohlídku lávové jeskyně. Je 2 km dlouhá a voda, která jí protéká, do ní prosakuje z náhorní planiny Paúl do Serra. Nejsou tam krápníky, jen chodba s prostornými výklenky. U světel se perou o život rostlinky. Po východu z jeskyně nás odvedli do výtahu (bylo nás asi 30, akorát jsme se tam vešli) a sjeli jsme do sálu - kina, kde nám pustili půlhodinový film ve 3D provedení o vzniku Madeiry. Bylo to moc hezké. U východu z areálu prodávají pěkné DVD o jeskyni a okolí. V Sao Vicente není jinak nic moc k vidění. Je to malá vesnička ležící na úpatí hor u oceánu. Prohlédly jsme si kostel a hřbitov a procházkou došly k oceánu, kde je kaplička Sv. Vincenta, patrona městečka. Nebyla zima, ale foukal silný vítr. Alespoň jsme si cestou obhlédly ukazatele, a tak nebyl problém trefit z Sao Vicente konečně do Porto Moniz. V Porto Moniz jsme na placeném parkovišti zaplatily parkovné asi 2 E a zamířily do podmořského akvária, které je pod strážní věží u přistávací plochy pro helikoptéry na samém konci (nebo začátku) městečka. V akváriu je simulace mořského dna, před velkou prosklenou stěnou jsou i odstupňované lavičky jako v kině, ze kterých lze v klidu pozorovat podmořský život. Prosklený byl i strop, takže kolem nás i nad našimi hlavami proplouvali menší žraloci, rejnoci, murény a spoustu drobných rybek. Vstupné 8 E, ale nelitujeme. Potom jsme šly pobřežní promenádou k bazénkům. Je to komplex na sebe navazujících betonových kruhových bazénů oddělených od oceánu skalisky, přes které se neustále přelévají vlny. Moc pěkný pohled. Určitě i krásné koupání, ale ten den bylo chladněji a stále foukal ten vítr. I tak se pár lidí koupalo. Krásně se na to dívalo z vyvýšené restaurace. Ale pak … bylo už kolem páté a chtěly jsme se vrátit do Funchalu. Kruhový objezd nás navedl do šílených serpentin. Stoupaly jsme a stoupaly, projížděly vesničkami, brzy se objevila hustá mlha, ze které se sem tam vynořila jako duch kráva na silnici. Dnes víme, že jsme už byly na náhorní planině Paúl da Serra, ale ten den jsme měly auto poprvé, vůbec jsme to tam neznaly a navíc ta šílená mlha, úzká silnička a serpentiny a směrovka žádná. Byla ve mně malá dušička, ale Eva zachovala chladnou hlavu. Na jednom odpočívadle to otočila a sjely jsme zpátky do Porto Moniz a vyzkoušenou cestou přes Sao Vicente zpátky na Funchal. Není skvělá? Ještě jsme zastavily v Camara do Lobos a prohlédly si malý přístav s barevnými lodičkami, sušenými, nasolenými malými žraloky a samozřejmě restauraci Winston Churchil. Z Camara do Lobos je to po dálnici do Funchalu již jen kousek. Nepovedlo se nám včas sjet na Estreito Monumental, silnici vedoucí k našemu hotelu, a tak jsme odbočily později, bohužel to šlo až na Monte. Takže jsme křivolakými a úzkými uličkami kličkovaly pořád dolů k přístavu, ale Eva to bravurně zvládla. A to jí ještě čekalo zaparkování v podzemní garáži u hotelu. Sjíždí se tam v úhlu 45 st., hned zabočit doprava a mezi sloupy umístit auto, pokud možno bez újmy na autu i na sloupu. Eva je hvězda!!!! Došly jsme si na večeři do restaurace jen kousek pod hotelem, a pak brzy, už po 22 hod.unavené do postele. K tomu ještě musím říct, že třetí den už mohla Eva klidně dělat na Madeiře taxikáře.

24.4. úterý. Dnes jsme si naplánovaly levady v Rabacalu. V pohodě jsme dojely na Paúl do Serra (díky za kruhové objezdy, Madeiro), kde na jediné křižovatce šipka ukazovala Rabacal podivně neurčitě. Místo abychom pokračovaly rovně, odbočily jsme doleva a šup, už jsme byly dole u oceánu. To je na Madeiře hned, vždyť je maličká. Vrátily jsme se a správně najely směr Rabacal. Celou cestu po náhorní planině se čerti ženili, mlha, déšť, vítr. Na parkovišti v Rabacalu to bylo stejné, jen na vítr jsme vyzrály. Před ním jsme se schovaly do údolí, prošly jsme se asfaltovou silničkou pěšky asi 2 km k levadám. No - přímo nepršelo, spíš drobně mžilo, + - 13 st., výhledy žádné. Došly jsme k hájovně, kde je rozcestník. Napravo k vodopádu RISCO, doleva k jezírku 25 Fontes. Napřed jsme se vydaly doprava k vodopádu. Byla to i v tom mrholení příjemná, hezká procházka po rovině kolem levady. U vodopádu je vyhlídková plošina se zábradlím, je z ní výhled na vysoký vodopád a zelené údolí. Vodopád jsme viděly, úplně k němu se ale nesmí. Levada totiž kousek za plošinou protéká skálou a v ní je mříž. Vrátily jsme se k rozcestníku a vydaly se doleva k jezírku. Po snad stovkách kamenných schodů (dolů – nahoru) a po stezce tak pro kamzíky jsme asi po 1,5 hod. došly k cíli naší cesty. Ještě musím zmínit, že jsem se tam právě na schodech potkala s Emanuelem, naším loňským domorodým průvodcem v Caldeiro Verde. Dnes vedl už zpět skupinu německých důchodců. Prohodili jsme pár slov, oba jsme byli moc potěšeni tímto setkáním. Jezírko s dle jména 25 vodopády je malebné, fotogenické. Jen si to představte: vepředu balvany, pak jezírko a za ním barevná stěna (kámen, terakota, rostliny), po které stékají prameny vody. Taky sýkorky nám tam zobaly téměř z ruky. Kvůli období a asi taky počasí tam s námi bylo jen pár turistů, což bylo fajn. Většinou jsme šly samy. Najedly jsme se my i sýkorky a vrátily se zpět k hájovně. Téměř na konci cesty se cestička rozdvojuje, šly jsme tedy po té druhé a došly k hájovně z jiného směru. Už nepršelo, chvílemi i svítilo sluníčko a oteplilo se. Přijel pendl mikrobus, ale ouha, měl místo jen pro šest lidí, kteří již měli koupené jízdenky. Zaplatily jsme řidiči jízdné na příště a čekaly. Seběhla jsem kousek k hájovně. V sezóně tam musí být krásné posezení s výhledy na údolí. Teď byla zavřená, lavičky a stoly opuštěné, tak jsem jí jen obešla a vyfotila a už tu byl mikrobus. Za chviličku jsme byli nahoře u parkoviště a ááách - mlha nikde a ten výhled!!! Stály jsme v prehistorické krajině a ani nedýchaly. Jsem ráda, že jsem poznala Rabacal obou tváří. I s mlhou i bez ní má své jedinečné kouzlo a každý, kdo se na Madeiru vypraví, by ho neměl vynechat. Cestou zpátky jsme se zastavily na Paúl da Serra v restauraci, už jsme nutně potřebovali kafe. Seděly jsme venku, svítilo na nás sluníčko. Kousek stranou od nás se přehnala přes náhorní planinu stěna mraků s deštěm jako když střihneš. Přitom na nás pořád svítilo to sluníčko. Neskutečné. Pomalu jsme projížděly silnicí, rovnou jako z amerického západu, stavěly jsme na fotografování, občas jsme si udělaly krátkou vycházku. Na vycházkách nám dělaly společnost krávy, byli mezi nimi i býci. Moc blízko jsme si k nim netroufly. Některé se pásly až na samém krajíčku svahu, těsně při kraji cesty. Nechápaly jsme, že nespadnou. Bez bloudění jsme kolem šesté hodiny večer dojely k hotelu, úspěšně zaparkovaly, zašly se podívat na madeirské tance ve společenské místnosti a pak s vínečkem relaxovaly na balkóně.

25.4. středa. Ráno jsme měly namířeno přes Santanu na parkoviště Achada do Teixiera a pak pěšky na Pico Ruivo. Cestou jsme se rozhodly sjet z dálnice a zastavit nejdřív v městečku Camacha, které je proslulé výrobou košíkářského zboží. Prodává se tu v patrové budově, přičemž v podzemním podlaží řemeslníci v praxi ukazují své umění. V přízemí a v patře jsou všechny možné i nemožné košíkářské výrobky. Pletená zvířata, trofeje, oplétané předměty, nábytek, košíky všech tvarů a velikostí, ošatky na všechno možné. Koupily jsme domů moc pěkné ošatky na pečivo. Stály necelých 5 E. Ve Funchalu, jak jsme později zjistily, se prodávaly za dvojnásobnou cenu. Trochu jsme změnily plány a vyjely z Camachy do Ribeiro Frio. Potkaly jsme se tam se známými z hotelu. Dala jsem jim už dřív tipy co na Madeiře nevynechat, když budou mít půjčené auto, a náhodou jsme ten den měli stejný nápad. Prošly jsme si s Evou pstruží farmu, obdivovaly rozkvetlé kamélie a samozřejmě navštívily Balkóny. Je to krátká, dvoukilometrová procházka na vyhlídku vysoko nad údolím. Bylo kolem poledne, po oparu ani památky. Viděly jsme krásně na oceán vpravo od nás i centrální pohoří před námi. Když bylo pořád tak krásné počasí, řekly jsme si s Evou, že přece jen ještě zkusíme trek na Pico Ruivo, nejvyšší horu Madeiry, necelých 1900 m vysokou. Sice jsem všude četla, že po poledni nemá cenu chodit z Pico Arieiro na Pico Ruivo kvůli mrakům v údolí. Ale co, třeba budeme mít štěstí. Byly už dvě hodiny odpoledne, když jsme vyjížděly z Ribeiro Frio směrem na Santanu. V Santaně jsme vzaly benzín za 65 E a přesně podle průvodce hned za benzinkou REPSOL to Eva stočila doleva na Pico das Pedras. Z Pico das Pedras na parkoviště Achada do Teixiera je zase hrozný stoupání úzkou silničkou, zatáčka střídá zatáčku. Samotné parkoviště je pokryté drceným oranžovočerveným pískem a je poměrně velké. Auta tam byla jen tři, takže jsme tentokrát bez problému zaparkovaly. Nejdříve jsem se šly podívat vyšlapanou cestičkou na kamennou formaci zvanou Kamenný muž vlevo za parkovištěm. Až úplně k ní se nemůže, je kolem dokola zarostlá. No, možná tam vede trním nějaká stezka, ale nezkoušely jsme ji najít. V trávě mezi tím trním tam něžně kvetly divoké žluté narcisy. Vrátily jsme se a vydaly vydlážděným chodníkem směrem na necelé 2 km vzdálené Pico Ruivo. Přes pozdní odpoledne pálilo slunce jako o závod, na obloze ani mráček. Celou cestu jsme měly krásné výhledy doprava na veselé, červené střechy rozházených vesniček v zeleném údolí a modrý oceán za ním a doleva na smutné, ale fascinující ohořelé údolí a centrální pohoří. Krásně jsme v dálce rozpoznaly Pico Arieiro podle bílé kopule vojenského radaru. Po mracích ani památky, bezvadná viditelnost. Chodník se vinul mezi kopci nahoru dolů, někde jsme musely překonat pár schodů, ke konci prudší stoupání. Rostliny měly čím dál tím víc alpinský charakter. Během stoupání jsme si mohly, a také jsme to udělaly, odpočinout ve stínu kamenných domečků. Konečně jsme se vyšplhaly k chatě pod Pico Ruivo. Koupily jsme si studenou vodu a pivo, později kávu. Jaká úleva, sednout si do stínu před chatu, pořádně se napít, klinkat nohama a pozorovat nebojácné sýkorky jak nám u nohou sbírají drobečky. Kolem dokola hory, vítr, slunce, ticho. Turisté téměř žádní. Už teď toho lituji, že jsme to nedotáhly až na vrchol Pico Ruivo, ale tenkrát jsme byly opravdu unavené, hlavně od pálícího slunce. Cesta zpátky nám připadala rychlejší. Bylo nám líto ohořelých stromů a keřů, mezi nimi již v černé zemi vyrůstala nová generace. Obdivovaly jsme kamennou branku, kterou se prochází, žluté květiny podél chodníku, balvany, výhledy. Prostě nádhera, překrásná, jen mírně náročná procházka. Musím zmínit dvojici, která šla proti nám nahoru a slečna měla vysoké podpatky. Evidentně zamilovaný partner ji rád podpíral. Chtěly jsme být do 18 hod. v Pico das Pedras, protože podle průvodce v tuto hodinu zavírají silniční závoru. Ta závora tam opravdu byla, zdvižená. Projížděly jsme kolem ní v půl šesté, tak nevím, zda se opravdu zavírá. Původní plán navečeřet se v Santaně padl, restaurace proti benzínce se nám nelíbila, jinou jsme neměly sílu hledat. Vlastně jsme celý den pořádně nejedly, jen jsme pily. Do Funchalu ještě vydržíme. Utahané jsme dorazily v sedm hodin večer, udělaly si kafe, najedly se a ještě stihly vířivku a zaplavat si ve vyhřívaném hotelovém bazénu. Pak klídek a vínečko na balkóně, zítra veget!

26.4. čtvrtek. Ráno jsme se probudily do deště. Postupně přestalo pršet, ale zataženo bylo pořád. Teplo – neteplo, +- 16 st.C. V mapě jsme objevily, že někde blízko nás musí být zahrada Magnolia. Našly jsme ji celkem brzo, ale zklamala nás, nic tam dohromady není. Ještě že se tam neplatí vstupné. Pozorovaly jsme tam metaře, hlavně nás zajímalo jeho zvláštní koště. Když odešel, musely jsme ho prozkoumat. Byla to palmová větev a kupodivu se s ní metlo docela dobře (vyzkoušeno). Pak jsme si udělaly pár foteček s posedem na exotickém koštěti – přece jen se blíží 30. duben a trénink je trénink, že? Autem jsme pak jely pobřežní silnicí na východ ostrova. Zkoušely jsme najít v Calhetě sochu Ježíše Krista, ale nepovedlo se nám to. Někdo nám pak říkal, že bychom musely sjet z hlavní silnice už v Canico Baixo. Zastavily jsme na letišti v Santa Cruz. S potížemi zaparkovaly, strávily hodinku na vyhlídkové terase a pozorovaly přílety a odlety letadel. Machico jsme si pomalou procházkou prohlédly hned, je to malé městečko. Bylo časné odpoledne, a tak jsme si tam sedly do restaurace na břehu oceánu a daly si tam oběd, grilovaný steak z tuňáka. Dostaly jsme jako předkrm bolo do caco a jako přílohu spoustu zeleniny. Krásně jsme se najedly a přitom poměrně zblízka pozorovaly letadla, neboť letiště bylo nedaleko za skálou. Toužila jsem vidět pláž Prainha, poodjely jsme tedy kousek na východ na parkoviště nad Prainhou. Bylo dočista prázdné. Bodejť by ne, foukal silný, studený vítr. Seběhly jsme na pláž (zase ty schody …), tam bylo fajn, nefoukalo, pláž s černým pískem je schovaná mezi skalami. Restaurace byla samozřejmě zavřená. Dovedu si představit, že v létě tu musí být super koupání. No ale – přece jsem u Atlantiku, že bych si nesmočila ani nohy? Boty dolů, bosky do oceánu, za mnou vyšlapaná pěšinka v písku. Paráda! Sao Lourenco je odtud jen kousek, zaparkovaly jsme na posledním volném místečku mezi ostatními auty. Dojížděl tam jeden autobus za druhým. Mezi poryvy větru už se sem tam objevila kapka deště, a tak jsme honem proběhly kousek pobřeží a zpátky do auta a už pršelo. Jely jsme zpět rovnou do Funchalu, bylo kolem páté odpoledne. Když nám nepřeje počasí, nevadí, v bazénu neprší a je tam teploučko. A tak jsme strávili dvě krásné hodinky střídavě ve vířivce a v bazénu. Mezitím se počasí umoudřilo, a tak jsme odpočinuté pomalou procházkou došly do Funchalu, procházely jsme staré uličky. Stmívalo se a rozsvěcela se světla. Nazdobené restaurace v uličkách čekaly na hosty, ale nic moc, někde sedělo pár místních, někde bylo úplně prázdno. Nemohly jsme si nevšimnout, že docela dost domků v ulicích je neobydlených a chátrá. Přitom by se tam tak krásně bydlelo, je to ve středu města, kousek od pobřeží. V restauraci pod naším hotelem jsme si k večeři objednaly espetadu. V první řadě nám vyměnily nože a to jsme už mohly tušit, že to s masem bude všelijak. Taky ano, bylo tuhé, nijak zvlášť jsme si nepochutnaly. Po večeři jsme snědly ovoce koupené v Mercado Lavradores, popily vínko, prohlédly dnešní fotky a před dvanáctou šly spát.

27.4. pátek. Dnes máme naplánovaný trek ke Caldeiro Verde. Naši známí, kteří měli jet dnes s námi, to vzdali. Paní po zkušenosti z Rabacalu odmítla jít podél levady. Je to od ní velmi moudré. Každý by měl zvážit své možnosti a neriskovat zdraví. Na Madeiře je i tak spoustu krásných míst, které lze vidět bez nebezpečí pádu do hlubiny. Jedeme tedy samy. Máme v plánu zaparkovat u Rancho Madeirense, protože loni jsem viděla u Queimadas jen maličké parkoviště plné aut, i Emanuel měl problém zaparkovat. Před pár dny jsme si všimla před Santanou odbočky na Queimadas. Odbočily jsme tam tedy, a pak dobrou hodinu bloudily lesem, cestou necestou úzkými silničkami, křižovatek spoustu ale směrovky žádné, až jsme se pokorně vrátily do Santany. Po konzultaci s místními, z nichž někteří se tvářili, že název Caldeiro Verde v životě neslyšeli, jsme přece jen trefily na parkoviště u Rancho Madeirense. Kde se vzal tu se vzal žebrák. Vypadal jako Krakonoš, ale velikosti menší S a chtěl peníze. Eva mu nějaké drobné dala. Možná, že to i byl nějaký místní Krakonoš, protože jen jsme se chvíli nedívaly, zmizel jako pára nad hrncem. Široká pěšina z parkoviště do Queimadas byla místy plná bláta a louží. Jinak je to pěkná procházka lesem, asi kilometr dlouhá. V Queimadas bylo podle předpokladu narvané parkoviště. Ještě že jsme zaparkovaly dole, ten kousek cesty navíc nevadí. Vydaly jsme se tedy k vodopádu v kotli Caldeiro Verde. Nebylo ten den moc teplo, sluníčko nesvítilo a trochu foukal vítr, naštěstí se mraky vypršely už včera. Zato ty výhledy!!!! Loni jsme šly s Růženkou tuto levadu v červnu, připadaly jsme si jako v prádelně. Teplo, ale kolem bílá tma. Tenkrát jsem litovala, že nevidíme okolí. Tak letos mně to Madeira bohatě vynahradila. Byla jsem ráda i za Evu. Slovy nejde popsat tu pravěkou krásu kolem. Chodníčkem kolem levady, z jedné strany skála, z druhé hluboká strž, se jde přibližně 7 km a pak zpátky. Zhruba po 3 km je vodopád, kde si lze odpočinout. Řekla jsem Evě, že půjdeme ještě jednou tolik a pak zpátky, můžeme si rozmyslet, zda chceme jít dál. Eva byla statečná, a tak rozhodla, že to dojdeme. Když jsme se pak vrátily k autu, přiznala, že kdyby věděla co ji čeká, asi by nešla. Byla jsem ráda, že jsme tuto levadu absolvovaly celou, je to opravdový zážitek. Zvlášť když k nám byla příroda nakloněná a my viděly do dálky, chvílemi až k oceánu, v kotli Caldeiro Verde celý vodopád, kamenné řečiště i rostlinami obrostlý zelený kotel. Nad námi modro, počasí se umoudřilo. Snědly jsme svačinu a vydaly se zpět. Byla jsem pořád pozadu a neustále jsem Evu poklusem doháněla, protože mě zdržovalo fotografování (neprotestovala jsem, fotím moc ráda). Eva na mě nakonec čekala v Queimadas, ještě nám zbývalo dojít na parkoviště. Nohy nás bolely, unavené jsme byly dost, proč to nepřiznat. V tekoucí levadě u auta jsme si omyly zablácené boty. Zpátky do Santany už jsme trefily bezvadně. Kolem silnice v příkopu kvetlo spoustu bílých divokých gladiol. Ale jen na tomto místě nad Santanou, jinde na ostrově jsem je neviděla. Bylo to moc hezké. Hortenzie a kalokvěty ještě nekvetly, jejich čas přijde později. Kalokvěty už měly poupata. V Santaně jsme ještě zastavily u trojúhelníkových „šmoulích“ domečků, typicky madeirských. V jednom z nich jsme viděly při práci přadlenu. Ručně stáčela vlnu do vřetena pomocí starodávného zařízení. Bylo po páté hodině, některé domečky už byly zavřené. Uchozené nohy jsme večer vyléčily ve vířivce a v bazénu a pak jsme šly na večeři do naší vyzkoušené restaurace. Večer vystupovali v hotelu tanečníci, ale nebylo to nic moc. Tradičně jsme den zakončily u vínečka na balkoně.

28.4. sobota. Ráno jsme šly do Mercado Lavradores pro ryby. Také jsme si tam koupily ovoce domů (zase velká ochutnávka) a semínka květin. Strelície prý klíčí až tři měsíce. Teď jsme už dva měsíce doma, mám je ve skleníku a už klíčí! Hurá. Zase jsme si tržnici užily, nijak jsme nepospíchaly. Vracely jsme se pomalu do hotelu pobřežní promenádou, odpoledne chceme na plavbu plachetnicí Santa Maria. Loď je přesnou replikou lodě Kryštofa Kolumba, se kterou přeplul Atlantik a objevil Ameriku. Zjistily jsme odjezdy, poplujeme v 15 hod. Ještě prohlédnout obchůdky po cestě, které jsme předtím pro pozdní hodinu nezastihly otevřené, káva na balkóně a pak pomalu ke kotvišti Santa Marie na konci přístavu. Šly jsme trošku dřív, věděla jsem, že také nemusíme dostat lístky. Často bývají dopředu zamluvené. Měly jsme štěstí, volná místa ještě byla. Platily jsme každá 30 E za tříhodinovou plavbu. Loni jsme pluli klidným mořem kolem Camara do Lobos k mysu Gabo Girao, loď poháněl motor. Letos jsou velké vlny a fouká silný vítr. Prý je to tam nebezpečné, a proto plujeme na opačnou stranu, směrem k letišti v Santa Cruz. Eva seděla na vyvýšené přídi (musí se tam vyjít po strmých schůdcích) téměř celou plavbu, i když foukal fakt silný vítr, a byla ohromně spokojená. Mě vítr vadil víc, sedla jsem si na matrace na palubě, bylo to tam příjemnější. Vlny silně houpaly lodí ze strany na stranu, kolébaly jí jako velkou kolébkou. Bylo to fantastické! Navíc námořníci skasali bílé plachty s typickým portugalským červeným křížem a pluli jsme pod plachtami. Pozorovaly jsme je, jak se šikovně pohybují po provazových žebřících a v lanoví. Úžasný zážitek. Cestou jsme konečně viděly sochu Ježíše Krista na skále nad mořem, kterou jsme dřív marně hledaly v Garajau. U letiště se loď otočila a pluli jsme zpátky. Jen kousek nad námi klesala letadla na přistání. Nadšeně jsme je fotili, cestující v letadle možná zase nás. Zpáteční cestou jsme si prohlédly podpalubí, které kdysi sloužilo jako ložnice a sklad. Na palubě je skromná kabina kapitána a útulná jídelna s barem. Dřevěné stoly a lavice, v koutě vedle baru bidlo se dvěma papoušky Ara. Sedly jsme si na chvíli dovnitř, dostaly jsme zdarma skleničku Madeiry a kousek bolo do mel, sladký perník typický pro Madeiru. U kávy, ukryté před větrem, jsme se dívaly ven na moře. Mluvila jsem s námořníkem, kterého jsem si pamatovala od loňska. To byl ten s pirátským šátkem, co nám tenkrát dával ochutnat madeirské víno ze sudu a pak jsme se s ním s Růženkou fotily (cestopis Madeira 55+). No a ten nám smutně řekl, že má Madeiru v srdci, ale neuživí ho. Za týden odlétá do Stuttgartu za prací…. V přístavu jsme se s Evou vzájemně vyfotily u kormidla a do kasičky přispěly na papoušky a pejska. Super odpoledne. Ještě jsme stihly na hodinku bazén, který se zavírá ve 20.00 hod. a pak večeři v restauraci. Vlastně jsme ráno jen snídaly, pak bolo do mel na palubě a pak už nic, takže jsme měly hlad „jako vlk“. V naší restauraci slavila nějaká společnost narozeniny, trvalo věčnost, než nám přinesli jídlo. Ještě že nám předtím přinesli bolo do caco. Daly jsme si kuřecí směs s hranolky a červené víno. Bylo to moc dobré a snědly jsme všechno do posledního drobečku. Číšník se na nás pobaveně díval, když odnášel prázdné talíře.

29. 4. neděle. Dnes je poslední den, kdy máme auto. Nejdříve jedeme už kolem půl deváté do Curral das Freiras na vyhlídku do údolí jeptišek. Chceme se vyhnout tlačenici s auty a autobusy. Vyhlídka Eira do Serrado je pro návštěvníky Madeiry téměř povinná, všude má reklamu a všechny cestovní kanceláře tento půldenní výlet nabízí. Ve Funchalu je jako obvykle příjemně, ale jen vyjedeme výš, zase fouká studený vítr. Je po dešti. Stoupáme serpentinami po úzké silničce a nechápeme, jak se tam můžou vyhnout dva autobusy. Čas od času je silnice rozšířená, ještě že tak. Povedlo se, parkoviště bylo poloprázdné. Vystoupaly jsme po schodech k prostorné vyhlídce. Údolí bylo schované ve stínu, bylo docela zima. Musím říct, že mě výhled do hlubokého údolí nijak neuchvátil. Možná, že vhodnější čas by byl kolem poledne nebo odpoledne, až údolí osvítí sluníčko. Dlouho jsme se nezdržely. Dole na parkovišti už bylo plno. Sjely jsme do pobřežního městečka Ribeira Brava. Bylo poledne, u moře pálilo slunce. Sedly jsme si na chvilku na kávu. Přišel k nám starý žebrák o dvou holích, nic neříkal, jen natáhl ruku. Darovala jsem mu drobné. Byly jsme se podívat v kostele. Je to dominanta městečka, lustry uvnitř jsou darem od České republiky. Bylo tam narváno. Říkali jsme si – asi mají mši, je neděle. Pak jsme si všimly rakve u oltáře. Byl to pohřeb. V tichosti jsme se vytratily. Trochu jsme okukovaly obchody a v jenom rychlém občerstvení koupily super lahůdku: teplou, smaženou kapsu z bramborového těsta plněnou kousky šťavnatého kuřecího masa. Mňam. Z městečka Ribeira Brava jsme přejely na Encumeadu. Zaparkovaly jsme nad domečkem se suvenýry. Prošly jsme kolem něj dolů ke křižovatce, zahnuly po silnici doprava a po pár desítkách metrů už byly vpravo schody na levadu Folhadal. Chodník kolem ní byl místy vybetonován. Protože nebyl zarostlý vysokými stromy, viděly jsme krásně do daleka, na hory i oceán. Zase moc krásný kus přírody. Před větrem nás chránila hora, sluníčko svítilo, květiny kolem levady kvetly jak o život. Po zhruba půlhodině chůze jsme došly k tunelu. Levada se rozdvojila. Jedno rameno mizelo v tunelu, druhé pokračovalo dál. Tunel byl nízký a čišela z něj zima a průvan. To nemůže být ono, tam nás přece průvodce neposílá, tam nejdeme! Ještě jsme zmrzlé z Curral das Freiras. Takže jsme pokračovaly dál podél druhého ramene. Svítilo sluníčko, ptáčci zpívali, bylo krásně teploučko, okolí kouzelné, moc jsme si libovaly. A najednou po sto metrech: stopka! Drátěný plot se zákazem koupání (?), chůze a ještě dalšími zákazy, už ani nevím jakými. Takže jsme se s tím vyfotily, vrátily se a se sklopenou hlavou pokorně vlezly do toho studeného, 600 m dlouhého tunelu. Naštěstí byl po chvilce dost vysoký na vzpřímenou chůzi a suchý. V dálce jsme viděly světýlko, jak byl rovný. Za tunelem byla úplně jiná příroda, vzrostlé stromy, přírodní pěšina. Jednu chvíli jsme procházely polorozbořenou kamennou bránou, celou obrostlou popínavými rostlinami. Asi po hodině jsme došly k velkému vodopádu. Stékal z výšky snad sta metrů do kamenného pole, krása. Dál tekla levada dalším tunelem, nizoučkým, obrostlým mechem. Tím už jsme nešly. Nasvačily jsme se a vrátily tím hnusným dlouhým tunelem zpět. Byla to naše poslední levada a fakt stála za to. Přirovnala bych jí ke Caldeiro Verde. Je sice kratší, ale zato rozmanitější a stejně tak krásná. Cestou domů jsme natankovaly, do hotelu jsme dojely v 17 hod., právě akorát, abychom vyklidily a uklidily auto. V 18 hod. jsme odevzdaly klíče i autíčko s plnou nádrží tak, jak po nás na začátku bylo žádáno a jak jsme ho převzaly. Naštěstí jsme neměly kolizi, ani škrábaneček. Najely jsme 649 km. Řídila jenom Eva a byla fakt super řidič. Moc jí děkuji. Díky ní jsme poznaly místa, která jsou autobusem dostupná jen s velkou časovou ztrátou nebo vůbec. Teď, když už jsme neměly starost o auto, těšily jsme se do bazénu. Každý večer jsme v něm úspěšně léčily únavu a dnes jsme se vyloženě těšily. Do 20 hod. máme spoustu času, celé dvě hodiny. Když jsme tam přišly, okupovala ho francouzská rodina, stokilová máma s třemi dětmi. Vůbec neměli ohledy na ostatní, nikdo z nás nevěděl kdy ho kdo z nich kopne, zcáká, praští míčem do hlavy. Na nevraživé pohledy nereagovali. Až to nakonec jeden Portugalec nevydržel, seřval ty fracky i s mámou, ti konečně vylezli a byl klid. Potkaly jsme se tam u vířivky s českými dětmi z dětského domova. Dostaly pobyt na Madeiře za odměnu za vysvědčení. Tak jsme jim s Evou držely místo ve vířivce, ačkoliv po ní pokukovali ti francouzští frackové a když si „naše“ děti dost zaplavaly v bazénu, tak šly místo nás do vířivky. Pomsta byla sladká. Večer jsme šly na poslední procházku do Funchalu. Daly jsme si večeři a za tmy šly pomalu do hotelu. Jako každý den jsme míjely jednu Madeiřanku, která seděla na zídce u chodníku a háčkovala, tma netma. Vedle sebe měla položené své výrobky a pár cetek. Nikdy jsme neviděly, že by u ní někdo něco kupoval. Chtěly jsme jí udělat radost, vlastně tím i poděkovat Madeiře za krásné zážitky a vlídné zacházení, a něco zakoupily. A ještě později večer jsme pobalily a na balkóně vypily poslední lahev vína. Zítra letíme domů.

30. 4. pondělí. Vstáváme po šesté hodině. Delegátka nám zařídila dřívější snídani, autobus pro nás přijel v 7.45. Ještě pobereme ostatní po různých hotelech, odlet je naplánován na 10.40 hod. Absolvovaly jsme nezbytné pasové a zavazadlové formality. Naše kufry určitě neměly předepsaných 20 kg, spíše 25 (až od 1.5. 2012 je limit 15 kg, to jsme stihly bezvadně), kontrola si u nikoho váhy nevšímala a nic jsme nepřiplácely. V odletové hale jsem koupila domů obrovskou kytici ze strelícií, orchidejí a dalších květin v přepočtu za třetinovou cenu než u nás doma (17 E). Je možné si vybrat různé květy individuálně nebo nechat navázat kytici nebo koupit už uvázanou. Stánek s ovocem na letišti není. Nestihly jsme si ani dát kafe, udělaly poslední fotky před letadlem a v 10.40 jsme ve vzduchu. Letíme ve výšce 11.600 m rychlostí 850 km/hod., venku je – 56 st.C. V Praze přistáváme v 15.30 hod. a o hodinu později jsme doma. Super krásná dovolená!

další cestopisy
Komentáře
1
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
jannak 27.06.2012 00:36
 

Díky za počteníčko! Krásně jsem si početla a zavzpomínala na na naši milovanou Madeiru! (((H)))

  • Anonym (1)
Zpět na všechny diskuze