A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Portugalsko - Cestopisy

Madeira 2013

Shrnutí našeho poznávacího zájezdu na Madeiru.

- Odlet a začátky portugalštiny aneb „3 pesos“ neznamená „3 pesos“ -

Pro letošní rok 2013 jsme si vybrali zájezd na Madeiru s Atlantským festivalem a ohňostroji v termínu 21.6. – 29.6..

Konečně nadešel den D a my jsme se v pátek 21.6. odpoledne - v sestavě Karel, Věra, Jirka, Martin, Martinova mamka a já - sešli na letišti, kde nás přivítal majitel CK Broněk Čížek a předal nám instrukce k odbavení. Ještě než nám otevřeli přepážku, postávali jsme před vchodem, pozorovali další přicházející účastníky zájezdu a hodnotili posledních pár hodin před odjezdem na letiště. Martin hlásil, že toho po příjezdu z práce moc nestíhal, ale oholil se. Po pohledu na jeho zarostlou tvář jsme s Jirkou položili stejnou otázku: „A kde..?“ „No tak jsem si přistřihl vousy“, upřesnil Martin. Ještě než jsme se přesunuli k odbavovací přepážce, viděli jsme přicházet průvodce okolo nějž poletovaly dvě víly. „A jéje, to bude jako v Irsku“, pomysleli jsme si, „zase nějaký čůzy!“
Pomalu jsme se zařadili do fronty u odbavení. Všichni s napětím pozorovali můj kufr. „Kolik tak asi bude mít?“. „Typuju tak 18 kilo, doma jsem ho vážila“. Než jsme přišli na řadu, zhodnotil Jirka dvě účastnice zájezdu „šedou a zelenou“ postávající ve frontě za námi trefnou poznámkou. A jeho odhad byl naprosto přesný.
Konečně jsme se dostali na řadu a kufry postupně ukazovaly svou váhu – 11kg, 12kg, 11kg… Martinův 11kg a konečně můj – 28kg – všichni se zhrozili. Ale na štěstí jen do chvíle, než se ukázalo, že předchozí kufr ještě nebyl odsunut z váhy v plném objemu. Konečný verdikt – necelých 18 kg. Do limitu 23kg daném TAP Portugal jsem se hravě vešla, i když oproti ostatním měla o dost víc. V září to bude horší, to mi bude muset do Řecka stačit 15 kg.
Při odbavení nás zarazil dotaz pracovníka na přepážce, jestli chceme kufry do Lisabonu nebo rovnou na Madeiru, protože nám byla hned vystavena i druhá letenka Lisabon – Funchal (Santa Catarina). Vzhledem k tomu, že jsme v Lisabonu měli nocovat, kufry nám putovaly do Lisabonu. Jirka si neodpustil poznámku, že je zvědavý, komu kufry nevyjedou, protože mu je pošlou na Madeiru.
Let probíhal bez problému a po cca 3,5h jsme v pozdním večerním čase přistávali v Lisabonu. Kufry kupodivu přijely docela rychle, ale obávané se stalo skutkem. Dvěma cestovatelkám kufry nedorazily, protože jim je odbavili rovnou na Madeiru. Jedné paní kufr sice dorazil, ale poškozený. Takže průvodce šel vyřizovat reklamaci a nevyjeté kufry. Zbytek zájezdu postával se svými kufry v letištní hale a čekal, jak to dopadne. Jirka jistě v hlavě spřádal další katastrofické scénáře, zatím co my s Martinem jsme se snažili myslet pozitivně.
Nakonec dostal Martin od průvodce instrukce, aby vyvedl čekající dav před letištní budovu a předal klienty CK místnímu dopravci s tím, že budeme dál čekat na ty tři nešťastnice. Řidič nás již netrpělivě vyhlížel a Martin se mu pokoušel vše vysvětlit. Řidič ale neuměl moc anglicky, takže z portugalsko-anglického rozhovoru s řidičem Martin pochopil, že řidič chce poplatek 3 pesos za každého. Ve skutečnosti šlo ale nejspíš o 3 pessoas (portugalsky osoby), na které jsme měli čekat.
Po několika dalších minutách dorazili s výsledkem: 1 kufr reklamován, dva připravené někde v útrobách letiště na přesun na Madeiru. Konečně jsme mohli vyrazit do hotelu. Cesta sice trvala krátce, ale ubytovávali jsme se až před půlnocí. Na vyspání na jednu noc byl pokoj dostačující.

- Pohodový den v Lisabonu a ubytování v zákristii -

Ráno na snídani jsme v půl osmé dorazili mezi prvními, jen Karel s Věrou z naší skupinky chyběli. „Karel ti včera říkal, že mu máš zavolat, až půjdeme, protože původně chtěl jít na snídani až na osmou“, připomínali jsme Martinovi. „Oni přijdou“, ujišťoval nás Martin. Snídaně byla dobrá, celkem výběr a zásoby průběžně doplňovány. V průběhu snídaně to Martinovi nedalo a šel do pokoje pro telefon, aby zavolal Karlovi. Ti ale mezitím přišli a Karel se pak pobavil nad tím, že mu Martin volal na telefon do ČR a divil se, že je nedostupný.
Kolem deváté jsme vyrazili do města. Celý den jsme měli k dispozici velký autobus.
První naší zastávkou byla Belémská věž, dále Památník objevitelů a Klášter sv. Jeronýma, kde jsme měli volno na prohlídku. Následoval autobusový přejezd přes most 25.dubna k soše Krista a okružní jízda městem. Z náměstí Rossio jsme se již pěšky vydali na vyhlídku z výtahu Santa Justa, kde jsme mohli zvolit následnou prohlídku dalších památek s průvodcem nebo samostatně. Naše šestice zvolila samostatnou prohlídku, ale stejně jsme průvodce s pár voliči první varianty při našich toulkách městem často potkávali. Na Obchodním náměstí byla zrovna ta největší turistická lákadla – brána a jezdecká socha Josefa I. - v rekonstrukci. Cestou ke katedrále Sé jsme pozorovali a fotili portugalské tramvaje a zastavili se v obchůdku se suvenýry a pohledy. Procházkou lisabonskými uličkami jsme se vrátili zpět na náměstí Rossio, kde jsme chtěli usednout v místní typické kavárně Nicola a snažili se pozitivním myšlením přivolat 6 volných míst. No, nefungovalo to. Došli jsme až na druhý konec náměstí, kde jsme si v neznačkové kavárně dali zmrzlinu, meloun, kávu a portugalský zákusek pastel de nata – košíček z listového těsta plněný pudinkovo-žloutkovou náplní sypaný skořicí. Zbytek odpoledne jsme strávili v areálu Expo Lisabon 1998, kde se nachází obří Oceanárium – největší v Evropě - s osmi tisíci živočichy a rostlinami. V podvečer jsme se letecky asi za 1,5h přesunuli na portugalský ostrov Madeira. Martin byl během letu požádán o ruku fešným letušákem, který před něj v uličce poklekl, ale s odpovědí se jaksi nevyjádřil. Dostal od nás vynadáno, protože my bychom ho rádi jezdili navštěvovat do nějaké pěkné portugalské vilky u moře.. Při přistání to s malým letadlem pro 97 lidí ve větru docela houpalo. Měli jsme štěstí, protože jsme byli poslední letadlo, které ten večer na Madeiře přistálo. To, které mělo přistávat po nás, bylo odkloněno na přistání až na 600 km vzdálené Tenerife.
Tentokrát kufry dorazily v pořádku všem, ale zase nedorazil místní přepravce. Nakonec jsme se dočkali a ve třech mikrobusech byli přepravováni na ubytování nedaleko hlavního města – penzionu Vila Lusitania. Cestou jsme viděli asi 20 vteřin ohňostroje, což bylo hlavní lákadlo celého zájezdu.
Po příjezdu do penzionu jsme dostali instrukce k podávání snídaní – od půl osmé, výběr ze 4 menu – a rannímu odjezdu v 9h. Pak už nastalo očekávané předávání klíčů a chvíle napětí, zda budeme mít tři pokoje vedle sebe, jak jsme požadovali. Představa útulného pokoje s balkónem s výhledem na moře se rychle rozplynula jako obláček dýmu z mé cigarety. Po odemčení pokoje nás ovanul odér jako při vstupu do kostela. Karel prohlásil, že budeme spát v zákristii. Balkón žádný, výhled na moře už vůbec ne. Alespoň že ty pokoje jsme měli vedle sebe. A jednu velkou společnou terasu, ze které se dveřmi vstupovalo do pokoje a kam vedlo i jediné okno z pokoje. Na druhé straně pokoje byla koupelna se záchodem. Nastala scéna jak ze Slunce, seno.. procházeli jsme postupně všechny tři pokoje, hledali zásuvky a zkoumali velikosti záchodových prkének. U naší toalety byla pověšena cedulka, že do mísy se momentálně nesmí házet toaletní papír, ale v průběhu bude zdejším personálem opravena. Martin přinesl dvě piva (což bylo málo) a my jsme vzpomínali na krásný pokoj se sociálním zařízením v Lisabonu. V průběhu pobytu se však tato vzpomínka vytratila, kostelní odér jsme už tolik nevnímali a nakonec jsme usoudili, že to umístění u terasy, přes kterou se nám nikdo necoural, je to nejlepší, co jsme mohli dostat. Jen ta cedulka se zákazem odhazování toaletního papíru s příslibem opravy nás jaksi neopustila….

- Začínáme poznávat ostrov a ochutnávat vejce na všechny způsoby -

Na snídani jsme se tentokrát sešli všichni a byli jsme zase první. Zbytečně zdlouhavý systém objednávání vybraného menu jsme nepochopili dosud. Přišla obsluha s papírem A4, kde byly slovensky vypsané 4 menu: 1. vejce jako volské oko + slanina, 2. vejce míchaná + slanina, 3. vejce natvrdo + šunka, sýr a kolečko hnusného puntíkatého červeného salámu, 4. cornflakes a jogurt (kde je vejce??, že by alespoň jogurt s vaječným koňakem??). Vždy když si dvojice u stolu objednala, obsluha odběhla i s A4 papírem, aby vyřídila objednávku v kuchyni a po pár minutách se stejný postup opakoval u každé další dvojice. Ke každému menu byla již na stole připravena ošatka s pečivem (pro každého dva kousky), máslo s marmeládou a malá sklenička s džusem. Každý jednotlivec si mohl ještě vybrat „tý ór kofí“. To, že si mohl vybrat, ale ještě nic neznamenalo, protože jsem si sice objednala „kofí“, ale přinesli mi „tý“, který jsem si nakonec objednávala pořád. A Jirka si pořád objednával „kofí“ a také pořád říkal, že: „to kafe je pořád stejně hnusný“. Tolik vajec, co na letošní první dovolený, jsem nesnědla za celý loňský rok.. Možná i s předloňským dohromady..
Před devátou hodinou jsme se sešli před vilou a popošli pár metrů k místní autobusové zastávce, kde na nás čekal pěkný velký autobus. První cíl naší cesty byl ve městečku Camacha, kde jsme navštívili výrobnu a obchodní dům s typickým proutěným zbožím, leč slaměné klobouky s nápisem M a d e i r a jsme zakoupili levněji ve vedlejším marketu. Zájem naší výpravy vyhnal prodavače pro novou várku klobouků až do skaldu. V tomto městě se také konal 1.mezinárodní fotbalový zápas Británie – Portugalsko v roce 1875.
Busem jsme se přesunuli do městského parku Santo da Serra, kde nás čekala procházka s vyhlídkou. Obdivovali jsme květiny, krmili soby, mohli sbírat houby, ale z vyhlídky jsme neměli nic, protože bílé mraky byly moc nízko.
Před lehkou túrou po útesu Salo Lourenco jsme se posilnili ve městě Canical. Kdo nechtěl rybu, měl čas na procházku po městě, kde ale celkem nebylo nic důležitého.
Pak už jsme se přesunuli za útesy na nejvýchodnější část ostrova, kde vzhledem k suchému klimatu tvoří vegetace převážně jen nízké keře a traviny. Martin s Jirkou nadějně seběhli až k pláži, kde se chtěl Martin osvěžit v příboji, ale kvůli ledové vodě odskočil jako při zásahu 220.
Na krátkou zastávku jsme se dále zastavili v druhém největším městě ostrova Machicu, kde se konaly nějaké slavnosti, hudební kapela byla k místnímu kostelu přivezena na korbě náklaďáku a všude pištěly děti. My poseděli na nábřeží a dali jsme si zmrzlinu. Mohli jsme se jít podívat k místnímu kostelu, ale my jsme řekli NE. Průvodce stejně říkal, že bude asi zavřený. Z Machica jsme se přesunuli na krátkou zastávku do městečka Santa Cruz, kde jsme z mola pozorovali přistávací letadla.
První putování po Madeiře jsme zakončili v Garajau u 20m sochy Krista. Tam, na krásné vyhlídce, v ten jedinečný okamžik, došla Jirkovi baterka v kameře. A Karlovi se pro změnu podařilo kartu v kameře zformátovat.
Do našeho přechodného bydliště jsme se vrátili kolem šesté (místní řidiči nepracují více jak 8h) a kdo chtěl, mohl vystoupit u supermarketu. Cesta do funchalského kopce s nákupem a všemi zavazadly z celého dne byla vyčerpávající. Zatímco jsme větrali naše zákristie, užívali jsme si zasloužený odpočinek na terase s melounem, vínem a studenou Colou, případně jsme se osvěžovali v mini bazénu.

- Celý den ve Funchalu a Číňan bez kšeftů -

Po tradiční vajíčkové snídani jsme vyrazili na prohlídku hlavního města Funchal. Procházka do města byla příjemná, protože stále vedla víceméně z kopce. Cestou jsme udělali několik zastávek na místech, ke kterým se váže nějaká historie. Např. hotel Reid´s, socha Sissi, u které mě Martin „krásně“ vyfotil, Casino.. Prošli jsme si park u sídla madeirského prezidenta, který pravděpodobně během naší návštěvy do svého domu dorazil a krátce poseděli na vyhlídce nad přístavem. Průvodce vybral šedesát euro na lodní výlet na ostrov Porto Santo, na který se přihlásili všichni. Prošli jsme park sv. Kateřiny se sochou K.Kolumba, podívali se do domečku se suvenýry a městského parku se Salámovým stromem. Z parku jsme se vydali na náměstí s radnicí a jezuitským kostelem, v němž jsme vystoupali na vyhlídku, ze které bylo vidět na část města. Ve stromové aleji před katedrálou Sé jsme dostali rozchod. I my jsme se s naší skupinkou rozdělili, Karel šel shánět novou kartu do kamery, já chtěla nakoupit nějaké suvenýry a zbytek chtěl na kafe. Za pár minut jsme se ale stejně sešli v kavárně všichni. Usadili jsme se na balkóně s výhledem na sochu Zarca a zdobenou budovu banky, pod námi hrála kapela. Nezbývalo již moc času do plánovaného srazu a číšník stále nepřicházel. Nakonec se přece jen podařilo objednat a rychle vypít šálek kávy a na srazu jsme byli včas. Kromě paní Emílie byli na srazu všichni včas. Chvíli jsme čekali, pak jsme průběžně odházeli a snažili se ji vyhlížet. Bylo štěstí, že se během té doby neztratil ještě někdo další… Věra vedla průvodce do kavárny, protože tam byla ztracená turistka spatřena naposledy. Tam ale nebyla a telefon nezvedala. Po dalších pár minutách ji objevila Slovenka z našeho zájezdu. Prostorově výraznější paní Emílie si v klidu vykračovala a ještě se divila, že není čas srazu, ačkoliv bylo již 15-20 minut po.
S menším zpožděním jsme vyrazili do místní tržnice, kde si někteří nakoupili květiny a ochutnali madeirské ovoce. Smradlavý rybí trh nabízel v odpoledních hodinách už jen poslední mrtvolně ležící zbytky včetně místní speciality – ryby Espada. Po krátkém volnu jsme vyrazili k lanovce, kterou jsme vyjeli na vrch Monte, kde se nachází poutní kostel Panny Marie a kde je možné absolvovat jízdu na neobvyklých proutěných saních řízených dvěma muži v tradičním bílém kroji se slamákem. Tu ale nikdo z našeho zájezdu nevyzkoušel. Během cest lanovkou jsme si užívali krásné výhledy na město.
V podvečer nás čekala předem dohodnutá večeře na Starém městě. Naše šestice se usadila uvnitř, protože venku nám již nečestně a nesportovně zasedli místo dvojice a na sluníčku jsme sedět nechtěli. Chvíli jsme bloudili v jídelním lístku, ale průvodce nám vše vysvětlil a my si objednali. Pozorovat zdejší systém objednávek a roznášek bylo také zajímavé. Nevypadalo to, že by v tom měli nějaký systém, takže se občas stalo, že něco nedonesli vůbec – nám chleba nebo naopak přinesli něco, co nikdo nechtěl – např. avokádový salát. V tomto případě ale naši chlapi podezřívali ženskou dvojici z našeho zájezdu, že zaslechli, že si ten salát jedna z nich objednávala, a pak se k tomu nehlásila. My se naopak k chlebu hlásili, ale zase nás nikdo neposlouchal. Nakonec jsme se sice dočkali, ale oproti krásnému nadýchanému bochánku u vedlejšího stolu, který voněl česnekovou náplní, to byl nějaký připálený rozpečený scvrklý chcípák z mikrovlnky s česnekovou kejdou. Podle průvodcova popisu jsme navíc očekávali mohutný bochník pro čtyři osoby a ona to zatím byla jednohubka pro jednoho a ještě by měl málo..
Po celou dobu našeho posezení jsme pozorovali vedlejší restaurace, jak se jejich číšníci snaží nahnat kolemjdoucí ke svým stolům. Nejvíc líto nám bylo vedlejšího Číňana, který měl restauraci vymetenou. Později jsme tam sice zahlédli u stolu nějakého strávníka, ale vypadalo to spíš na někoho z rodiny. Hladovci samozřejmě nejvíc usedali v námi obsazené restauraci, protože ta budila důvěryhodný dojem, když v ní bylo tolik lidí. Dokonce musela dorazit posila, dvojník fotbalisty Ronalda. Mladý frajírek se slunečními brýlemi a cigárem u pusy se se servírkou nejdřív chvíli dohadoval, ale pak se chopil práce a roznášel a odnášel..
Můj předkrm – zeleninový salát se shodoval s oblohou hlavního jídla. Flambovaný banán na Espadě v těstíčku vypadal jako ryba sama v syrovém stavu. Všem ale jídlo i pití moc chutnalo a udělali jsme tak pěknou tečku za hezkým dnem v hlavním městě. O závěrečnou estrádní scénku se postaral Karel, který se ve velkoměstě rozhodl platit kartou. Zmizel s ní v útrobách zázemí restaurace a po několika minutách si přišel pro Věru. Ta se po dalších pár minutách vrátila pro Karlovu tašku, že bude asi potřeba platit hotově. Když odešla, tak jsme si všimli, že Karlova peněženka je ale na stole. Tak jsme si říkali, že ještě budou plašit, že ztratil peněženku a chtěli jsme jim jí přinést. V tom Karel s Věrou vítězoslavně vyšli a potvrdili úspěšné zaplacení kartou. Jinak by asi postupně zmizel v útrobách restaurace celý náš stůl.. Do naší vilky jsme docestovali místním busem a večer ještě poseděli na terase. Martin každou chvíli odbíhal na horní terasu u jídelny kvůli internetu a občas nám přinesl zprávy co doma, co vláda a tak..

- Turistický den v horách a srážka s blbcem Němcem -

Další den nás čekal program v madeirských horách a dle instrukcí jsme si měli s sebou přibalit teplejší oblečení. Na první zastávce na vyhlídce s Pannou Marií Míru nás opět (ne)překvapily mraky, takže nebylo vidět nic. Další zastávka pod třetí nejvyšší horou ostrova Pico de Areiro (1818 m.n.m) už ale stála za to, vyjasnilo se a bylo vidět krásně. Dále jsme navštívili pstruží sádky, kde jsme měli smůlu na nějaký školní výlet (a byla to asi veliká škola), protože místo hromady tichých, líně se pohybujících pstruhů jsme nejprve viděli hromadu řvoucích, pobíhajících dětí. Nakonec jsme se ale snad všichni alespoň jedním okem mrkli na černé rybičky, jenom paní Emílie mrkla dvakrát, protože se chystala vydat zase jiným směrem než my ostatní a všechny děti ve výhledu předběhla. Krásnou lesní procházkou podél nefunkční levády jsme se dostali k vyhlídce „Balkóny“, kde bylo opět jasno s dobrou viditelností.
Po poledni jsme se přesunuli na parkoviště Achada da Terceira odkud nás čekal výstup na nejvyšší vrchol ostrova Pico Ruivo. Naše skupinka se pohybovala na konci výpravy a v momentě, kdy nás zrovna míjel průvodce, začal se Jirka shánět po Martinovi s hláškou: „Tak kdepak máme našeho drobečka?“ A průvodce se vyděsil, že se nám zase ztratila paní Emílie.. Cesta to byla náročná, téměř pořád do kopce, někteří došli jen k bílému domečku, ale pár jedinců, včetně mě, vyšplhali až na ten vrchol nejvyšší. Žádný velký rozdíl oproti výhledům během cesty a z vrcholu nebyl, ale ten pocit vítězství nad zdoláním vrcholu byl fajn. A to teplé oblečení, které jsme si dle instrukcí na tento den nachystali, nebylo vůbec potřeba!
Odpoledne jsme se přesunuli do vesničky Santana, která je známá stavbami lidové architektury, tzv. Palheiro, což je dvoupatrová budova s bílou omítkou, jasně červenými dveřmi, červeno-modrými okenními parapety a okenicemi a doškovou střechou. Největší hladovci se mohli občerstvit v místní restauraci O Colmo, vedle které se nachází vzorový domeček s doškovou střechou a ten si lze prohlédnout i zevnitř.
Krátce před příjezdem na ubytování nás ještě čekala továrna na zpracování cukrové třtiny Porto da Cruz, kde byla možná ochutnávka zdejších výrobků.
Večer nám průvodce v místním supermarketu nakoupil různé druhy madeirského a portugalského vína, uzeniny a sýry, olivy, fazole, chipsy, oříšky, džusy a pečivo a s pár dobrovolníky připravil hezké posezení na horní terase u jídelny. Bohužel si na část terasy dělal nárok i jeden z ubytovaných hostů německé národnosti, což dal najevo krátce po deváté hodině a podařilo se mu nám tím zkazit celý večer. Do té doby mejdan probíhal poklidně a zábavně, Martin hrdinně zachránil láhev vína, kterou se mu jako jedinému podařilo otevřít. Ta se nakonec ale kvůli Němcovi stejně v ten večer nevypila. Číšníci Martin a Martin (značně připomíná scénu „..anó, oba naši řidiči se jmenují Karel..“) se starali o doplňování sklenic a průvodce zábavu zpestřil sadou několika humorných vtipů. V průběhu večera ještě dorazila místní průvodkyně Lenka, která nás měla průvodcovat následující den. Po Němcově arogantním výstupu se každý přesunul na svou terasu či balkón a pokračoval v zábavě po svém. My jsme spřádali plány, jak se Němcovi pomstít. Navrhovali jsme pochytat šváby hromadící se u popelnic a podstrčit mu je pod dveřmi, nenápadně mu plivnout do snídaně, chodit kouřit pod jeho okno.. Hned druhý den jsme se však přesvědčili, že boží mlýny melou a na Madeiře i docela rychle..

- Písečná bouře ve Funchalu a sladká pomsta Němcovi -

Po tradičně probíhajícím raním rituálu, kdy Martin prováděl několik cvičebních úkonů, aby využil čerstvého mořského vzduchu, i když místo toho nasával zatuchlinu ze zákristie a dým z mé ranní cigarety, nás opět čekalo dilema, zda k snídani vejce jako volské oko nebo vejce míchaná. Po snídani pro nás přijely dva mikrobusy a vydali se s námi vstříc dalšímu poznávání ostrova. V našem mikrobusu seděla nová průvodkyně Lenka. Když jsme vjížděli do centra Funchalu, domky ve svahu byly v jakémsi oparu. „To je písečná bouře, to mi tady na Madeiře občas máme, že není nic moc vidět,“ informovala nás průvodkyně. „A jak dlouho to tak trvá?“ zeptal se Martin. „Tak tři-čtyři dny,“ sdělila Lenka. „Tak to máme akorát do konce pobytu,“ zašklebil se Martin.
První vyhlídka se nesla ve znamení oparu nad městem. Viděli jsme kostel sv. Martina a kostel, ve kterém byl křtěný madeirský rodák - fotbalista Ronaldo. Pomalou jízdou jsme se přesunuli do kopců na vyhlídku Eira do Serrado, ze které se naskýtá pohled do Údolí jeptišek. Tam jsme posléze také zavítali a mohli ochutnat zdejší kaštanové speciality. Po lehké svačince jsme se vypravili na nenáročnou túru podél levády v údolí Vale Paraíso, která se právě vytvářela. Místy byly vykopané kalokvěty, čehož někteří účastníci zájezdu využili a rostliny si díky povelní od průvodkyně odnášeli s sebou. Cestou nás doprovázeli dva psi a my se průběžně dozvídali zajímavosti o původu rostlinstva na ostrově. Na konci cesty jsme doplnili energii v malé hospůdce.
Poznatky o rostlinách jsme mohli následně zúročit ve funchalské botanické zahradě, která soustřeďuje 2 500 druhů z celého světa a rozprostírá se na ploše 8ha na strmých jižních svazích. Součástí zahrady je i orchideová zahrada (kam se vypravila pouze část našeho zájezdu) a několik voliér s papoušky. Ze zahrady si někdo (Martin) odnesl několik semínek a někteří ze skupiny papouščí a paví pírka.
Když jsme opustili zahradu a čekali na mikrobusy, měli jsme možnost sledovat hysterický výstup průvodkyně Lenky, která spílala místnímu řidiči, který přijel asi o 2 minuty později a druhý asi o 5. Přišlo nám to zbytečné, ale asi se tam tak na ně musí.
Po krátkém osobním zkulturnění v našich zákristiích jsme se vydali na plánovanou večeři do nedaleké hospůdky White House, kde byla v plánu ochutnávka místní speciality – Picada (námi lidově řečeno „Pikaču“). Jednalo se o hovězí kostky ve smetanové omáčce se žampiony a hranolky. Ač houby nejím, netrhala jsem partu a jídlo jsem také vyzkoušela. Když jsme se usadili, všimli jsme si, že v hezkém koutečku s květinovým zátiším sedí náš starý známý Němec s manželkou a vychutnávají si pivo. Teda spíše vychutnávali. Po té, co spatřil on nás, a že jsme se mu připomněli, když jsme se na něj nápadně a pohrdavě začali všichni dívat, naznačil něco ve smyslu, že jsme jedničky a útulné místo opustil, ani nedopil. Tak jsme dostáli zadostiučinění, že Němec nám sice zkazil jeden večer, ale my jemu celou dovolenou.
Pak už se začalo postupně nosit na stůl Picado a bylo moc dobré. Pár hub jsem s Karlem vyměnila za černé olivy a zbylé žampiony rozdělila mezi spolustolovníky.
Po večeři jsme se přesunuli opět k nám na terasu a připravovali se na lodní výlet na ostrov Porto Santo.

- Porto Santo: houpající se loď a zákeřná vlna -

Ve čtvrtek ráno nás čekal časný ranní budíček, neboť loď z funchalského přístavu odplouvala již v 8h ráno. Na recepci jsme si vyzvedli snídaňový balíček a příjemnou procházkou z kopců jsme sešli do přístavu, kde nám průvodce rozdal lodní lístky. Jmenovitě Jana Štíchová byla mezi námi účastníky 3x – třicátnice, čtyřicátnice a padesátnice. Karel vyfasoval jeden z těchto lístků a byl potěšen, že během pár minut omládl o několik let. Po vstupu na loď „Lobo Marino – Tuleň“ jsme zabrali stůl pro šest v jídelní části a začali snídat. Postupně jsme rozbalovali naše snídaně a byli velmi překvapeni, že chybělo vejce. Co bohužel nechybělo, bylo kolečko hnusného puntíkatého červeného salámu, které jsme po rozebrání housky vypreparovali. Při nákupu kafe Martin na štěstí zjistil, že ceny v lodním bufetu jsou kupodivu docela příznivé.
Když začala loď odplouvat z přístavu, přesunuli jsme se na horní palubu, kde jsme pozorovali vzdalující se břehy Madeiry, sochu Krista i madeirské letiště. Na palubě bylo docela větrno a chladno, proto jsme se postupně přesouvali tam, kde komu bylo nejlíp. Já se pokoušela usnout v měkkých sedačkách u televize vedle záchodů. Loď se houpala jak sviňa, bylo těžké zaujmout nějakou pohodlnou polohu na spaní, obzvláště když občas potřeboval někdo projít k zadním místům, sem tam někdo ztratil rovnováhu a upadl na zem a nejhorší bylo práskání záchodových dveří, za nimiž se ozývaly nevábné a jasně rozpoznatelné zvuky. Nakonec jsem se vratkým krokem přesunula zpět do jídelní části, kde seděla většina naší skupinky a také nevypadali nejlíp. Zbytek z celkem 2,5h cesty jsem prospala s hlavou na jídelním stole.
Konečně loď zakotvila v přístavu ostrova Porto Santo. Většina bledých a zelených cestujících se vypotácela z lodi a již v tuto chvíli si představovala zpáteční 2,5h martirium. Na nás čekaly tři žluté taxíky a my (ještě s jednou manželskou dvojicí) obsadili Mercedes, který v následném porovnání s dalšími dvěma vypadal nejpohodlněji. Již jsme totiž byli poučeni z večeře na Starém městě, kdy nám zasedli všechna venkovní místa v restauraci, že nemá cenu na nic čekat či být zbytečně galantní.
V taxíkách jsme absolvovali okružní jízdu po celém ostrově, který na délku měří 11km a na šířku jen 6km. Trvale na něm žije necelých 5 000 obyvatel. Atrakcí č.1 je zlatá pláž. Široký pás se táhne od přístavu na jihozápad až k výběžku Ponta de Calheta v délce 9 km. Jemný písek, jež má i léčivé účinky, tvoří rozdrolené schránky korýšů. Na této pláži jsme měli volno celé odpoledne po absolvování rychlého oběda a návštěvy muzea Kryštofa Kolumba.
Na pláži bylo docela veselo. I když vlastně jak pro koho. Nejdřív se nám voda zdála strašně studená a zvažovali jsme, jestli do ní vůbec máme jít. První se osmělila statečná Věra a za pár vteřin byla ve vodě. Nakonec jsme se odvážili i Martin, Karel a já. Jirka vzal foťák, abychom měli památku na koupání v Atlantiku. Vzhledem k mým požadavkům, že mě může fotit jen odsud posud, jsme se přiblížili blíž ke břehu, dle Jirkových instrukcí. V momentě, kdy jsem chystala na fotku svůj trénovaný americký úsměv jsem slyšela Martina, jak volá: „Jani, pozor“ a stačila jsem se jen ohlédnout a zacpat si nos. Zrádná vlna mě srazila k zemi a poválela mě v tom léčebném písečném dně z rozdrolených schránek korýšů. Vůbec se nedivím, že se mi všichni smáli. Mě to vlastně také pobavilo. Když jsem po druhé návštěvě vod Atlantiku svěřila Jirkovi tentokrát svůj foťák s jasnými instrukcemi a byl to opět on, kdo bezpečně říkal: „Pojď klidně blíž,“ srazila mě vlna podruhé, a pak si mě vychutnala ještě do třetice. Víc už jsem do vody nešla. Seděla jsem na pláži a se škodolibou nadějí pozorovala ostatní koupající, že někdo bude mít stejné potíže s vlnou jako já, ale po dobu mé přítomnosti se bohužel taková zvláštnost nikomu jinému nestala..
V 19h nám odplouvala loď, takže jsme byli s časovým předstihem taxíky převezeni opět do přístavu. Byli jsme tam mezi prvním, před všemi ostatními davy v autobusech, takže jsme opět zaujali strategické místo v jídelní části, ovšem tentokrát s luxusní měkkou lavicí. Při představě následných 2,5h houpání jsme se báli něco sníst. Nakonec jsme se s Martinem vydali pro zásoby do trafiky a lodního bufetu. Já koupila brambůrky, které jsem nabídla i ostatním, ale nakonec jsem je sežrala skoro všechny sama a zbylých pár drobků jsme společnými silami zabalili do blicího pytlíku. Martin si dal hranolky. Já po pár minutách hodila čelo a po Kynedrilu prospala většinu cesty. Zpáteční cesta už víceméně nehoupala, takže jsme se s jídlem bývali mohli víc rozšoupnout.
Z přístavu jsme se do naší vilky pěkně prošli do kopce, ale vzhledem k tomu, že jsme v podstatě celý den odpočívali, to nebylo tak hrozné. I když se mi do těch kopců původně vůbec nechtělo.
Při tradičním posezení na terase mě začalo pobolívat pravé ucho. Čekal nás poslední den poznávání portugalského ostrova a já v myšlenkách už pomalu balila.

- Vulkanická jezírka, lávové jeskyně a poslední nákup v supermarketu -

Po tradiční vaječné snídani jsme vyrazili absolvovat poslední program poznávacího zájezdu.
První zastávkou byla vesnička Camara de Lobos, proslavená pobytem W.Churchilla, který zde maloval. Prošli jsme městečko, kde se chystali na večerní oslavy (i když vzhledem k povalujícím se odpadkům pravděpodobně nějaká generální zkouška na oslavu probíhala již předchozí noc) a přesunuli se 580m nad hladinu Atlantiku k útesu Cabo Girao. Zde jsme se pokochali strmým výhledem umocněním nově vybudovanou prosklenou plošinou. Z výšin jsme sjeli opět o něco níže do Sao Vicente - vulkanologického centra, kde jsme navštívili lávové jeskyně sv. Vincenta. V nich nás čekal jediný déšť během našeho dovolenkového pobytu. Na maketě sopky jsme viděli, jak dochází k erupci a shlédli zajímavý 3D film o sopečném vzniku Madeiry a okolních ostrovů.
Následovala větší pauza v Porto Moniz s možností koupání ve vulkanických jezírkách. Martin s mamkou a Jirkou strávili celý čas na honosném obědě a my tři jsme procházeli obchůdky se suvenýry, nekonečně dlouho vydrželi pozorovat burácející vlny narážející na skaliska a zbylý volný čas využili k procházce podél pobřeží.
Krátkým přejezdem (všechny přejezdy byly většinou krátké, nejdelší trval asi 50 minut) jsme se přesunuli ke „kraví“ levádě Do Paul poblíž Rabacalu, která byla sice docela hezká, ale skoro jako za trest, protože celou dobu vedla v loukách na prudkém slunci. Někteří jedinci už ji ani neabsolvovali a odjeli busem rovnou do cílového místa, kam my jsme se dostali kolem levády pěšky. Krávy jsme potkali asi tři, za to h*ven tam bylo nepočítaně..
Putování jsme zakončili ve vesničce Ribeira Brava, která se připravovala na večerní oslavy sv. Petra.
Po návratu do naší vilky zařídil Martin u průvodce rezervaci míst v letadle, abychom seděli pospolu a společně s Jirkou a Karlem se vydali na poslední nákup do místního supermarketu. Karel se těšil na meloun a Jirka na dobré víno, které si tam celý pobyt kupovali. Martinova mamka očekávala, že jí syn přinese nějaké pečivo k večeři a já si objednala ty dobré vanilkové košíčky, abych alespoň něco místního přivezla domů.
Nastal čas balení. Martinova mamka pořád přerovnávala zbylé jídlo: „Tady toto mám nachystané, až mi ten Martin něco přinese…“ a měla zabaleno během chvíle.
Když chlapi dorazili, moc nadšeně nejásali, protože neměli ani meloun ani to dobré víno. A vlastně ani to pečivo mamce Martin nepřinesl, protože na něj zapomněl. Jen já byla spokojená, protože vanilkové košíčky byly přineseny. Během večera jsme ještě hodnotili počet fotek, co kdo nafotil, a zvítězila Věra, v těšném náskoku před Jirkou a mnou. Martin se této soutěže nezúčastnil, vzhledem k tomu, že foťák zapomněl doma (i když nabíječku měl s sebou), a tak fotil jen na mobil a málo. Karel točil na kameru a Martinova mamka si zážitky zaznamenávala jen do paměti.

- Stávka na letišti v Lisabonu a pozitivní myšlení v háji -

Na poslední snídani jsem si dala menu č.3 – vejce, šunka+sýr (+ kolečko hnusného červeného puntíkatého salámu), abych si mohla jednu housku nachystat jako svačinu na cestu domů, až bude čas na přestupu v Lisabonu.
Rozloučili jsme se s naším přechodným bydlištěm a ve třech mikrobusech odcestovali kolem půl deváté na letiště. Odbavení bylo rychlé, tentokrát jsme samozřejmě nechali poslat kufry až na druhé výstupní místo – rovnou do Prahy. Většina zavazadel byla díky dárkům tak o 1-2kg těžší a moje si drželo standardní váhu 18kg.
Čas do odletu jsme strávili šmejděním po letištních marketech a pozorováním letadel. Odlétali jsme na čas, tentokrát už normálně velkým letadlem. Dostali jsme mini obloženou houstičku a pití. Cestou jsem samozřejmě usnula a probudil mě při příletu do Lisabonu Jirka: „No Jano foť, ten maják chci,“ a tak se mi z letadla podařilo pár snímků našich již známých míst – Belémské věže či Památníku objevitelů. Jen nevím, jestli jsem stihla ten maják.
Na letišti v Lisabonu jsme se rozloučili s průvodcem, ale hned tak jsme neodletěli. Čas odletu byl v 15:45 a na tabuli visel nápis, že info k odletu bude zveřejněno v 15:46. To nevěstilo nic dobrého. Později jsme se během čekání dozvěděli, že v Lisabonu probíhala ve čtvrtek stávka a z toho důvodu jsou zpožděním ovlivněny další lety ještě v sobotu. Někteří lidé čekali na odlet už od čtvrtka. Jirka začínal zjišťovat, jak to bude dál: „To jako dostaneme nějaký kartičky a s těma si půjdeme pro jídlo?“ ptal se Martina. „Na co bysme dostávali nějaký kartičky, když normálně odletíme,“ snažil se Martin zachránit situaci pozitivním myšlením.
Seděli jsme u bufetů, kde jsem snědla svoji svačinu od snídaně a Martin za poslední peníze koupený oběd od McDonalda. Pomalu jsme se přesunuli do haly před nástupem do letadla. „Musíte myslieť pozitívne, prečo by sme neodleteli“ ujišťovala nás Slovenka z našeho zájezdu a já si tedy vzala Kynedril. Nadějně jsme pozorovali, že naše letadlo už je přistavené a probíhá úklid. Pozitivním myšlením jsme se tedy snažili ovlivnit nápis na tabuli a s napětím jsme očekávali, že až uklízečky vylezou, jistě se brzký čas odletu objeví. Na tabuli se objevil o hodinu posunutý čas pro další informace k odletu. Pozitivní myšlení bylo v háji a já si šla dát uklidňující cigaretu do zdejší zahulené skleněné kukaně uprostřed letištní haly. Pak jsem to zalomila na sedačce a na chvíli usnula. Přišla mě vzbudit Věra, že je čas odletu znovu posunut a rozdávají se kartičky na jídlo. Dvacetčtyři kartiček vypisoval pracovník aerolinek snad půl hodiny, přitom šlo jenom o vyplnění jména, data a zaškrtnutí příslušného pole.
Po obdržení voucherů jsme se rychlým krokem přesunuli opět k McDonaldovi a vybírali menu v příslušné hodnotě. Martin zůstal u objednávacího pultu a vysvětloval obsah jednotlivých menu angličtiny neznalým spolucestujícím. Když jsme zhltli vybraná jídla, již definitivně jsme se přesunuli k odletu, který se nakonec zpozdil o 3h. Vzpomínali jsme na Němce a záviděli mu, že ten už je určitě dávno v pohodlí domova. Znovu jsme se rozloučili s průvodcem a podezřívali ho, že to zařídil schválně, aby mu samotnému nebylo v Lisabonu smutno, než mu následující den přiletí další skupina. Obdrželi jsme informace, že na palubě dostaneme pouze pití, žádné jídlo. Následný 3,5h let probíhal bez problémů a kolem desáté jsme přistávali na letišti v Praze. U východu z tubusu jsme hned obdrželi další vouchery na jídlo kvůli zpoždění v hodně 300,-. Dost dlouho jsme čekali na kufry a při té příležitosti se rozloučili s ostatními spolucestujícími. Když kufry konečně přijely, přesunuli jsme se s Karlem a Věrou opět k McDonaldovi a vybrali příslušné menu. Martin a spol. spěchali, protože na ně čekal na letišti již odvoz. My pak doběhli 119, z Dejvické metrem se přesunuli na Budějárnu a na Antala Staška čekalo moje autíčko. Věrku s Karlem jsem vysadila doma a do cíle jsem dorazila někdy před 1h ráno.

V následujících dnech jsme se každý zapojil do reality všedních dnů a já v současné chvíli chodím po vyšetřeních s uchem, protože ta vlna mi v něm pravděpodobně způsobila něco dosud neidentifikovatelného. Nicméně na dovolenou na Madeiře budu ráda vzpomínat a těším se na nějaké další poznávací putování do cizích krajů s osvědčenou pohodovou partou :o).

další cestopisy
Fotoalba
albumimgjspqqSHU

Madeira 2013

10.08.2013
Komentáře
1
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
doho145 07.02.2016 09:05
 

Paráda!
Už se nemůžu dočkat :-)

Zpět na všechny diskuze