A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Portugalsko - Cestopisy

Madeira 55+

První návštěva překrásného ostrova v Atlantiku (červen 2011)

MADEIRA 19. 6. -26. 6. 2011 s CK Snail Travel


Letos jsme plánovaly s kamarádkou Růženkou po Norsku, Sardínii a Chorvatsku navštívit mou milovanou ISCHII. Růženka tam ještě nebyla, tak jsem jí chtěla ukázat všechny krásy tohoto ostrova, prochodit a projet ho křížem krážem, užít si termální lázně. Ale osud tomu chtěl jinak. Tento rok Portugalsko, Španělsko a Řecko zadotovali mimosezónní zájezdy pro svoje destinace (program 55+) a světe div se, taky Madeiru. Poslední termín uváděli 18. června, a protože týden s polopenzí vyšel na konečnou cenu 14.990,– Kč, bylo rozhodnuto. Ještě jsme si v cestovní agentuře DUNA koupily dva celodenní zájezdy, okruh východ a okruh západ ostrova, každý za 990 Kč. Po pravdě, po Madeiře stůňu už dávno, ale cena kolem 25 tisíc a víc, mě odrazovala. Teď už nebylo co řešit, a tak poletíme. Zájezd jsme zaplatily už v lednu, mám dost času na nastudování informací. Koupila jsem cestovního průvodce po Madeiře ROTHER, rok vydání 2010 (freytag a berndt) , kde je popis 50 tras po levadách a na internetu pročítám recenze a diskuze, které jsou fajn a moc mi pomohly při plánování tras.

Musím vzít v úvahu několik (pro nás dvě „kytičkářky“) skutečností:
a) čistý pobyt bude 6 dní (neděle až pátek, soboty se uvidí kdy přiletíme a kdy poletíme zpět), z toho 2 dny musíme počítat s celodenními výlety, takže nám zbývají 4 dny, které si zorganizujeme samy b) je nám už –sát, ale vcelku jsme holky čiperky
c) nemluvíme anglicky
d) nechceme si půjčovat auto (i když řidičák si pro jistotu vezmu)
e) naším zájmem je chodit, poznávat, ochutnávat, na pláž si půjdeme lehnout jinam a jindy

Tím, že si nechceme půjčit auto jsme poněkud časově limitovány, s tím počítám. Musím najít trasy v dosahu MHD (bydlíme v Canico Baixo v hotelu FOUR VIEWS OASIS ATLANTIC), nechceme se každý den půl dne projíždět po ostrově v autobusu. Spoléhám na to, že západní část uvidíme na zakoupeném zájezdu, alespoň orientačně. Pro letošek oželíme zajímavé západní levady, není prostě čas. Věřím, že se na Madeiru vrátíme, to už budeme „mazáci“a pak … A tak je pro nás tento rok aktuální východní a střední část ostrova. Určitě na celodenním výletě z východní poloviny ostrova neuvidíme všechno, to ani nejde. Doufám však, že nám průvodce umožní trek poloostrovem Sao Lourenco. Pokud ne, nějak se rozhodneme na místě, protože ten prostě projít chceme. Naštěstí je v plánu až na konci dne, takže asi nebude problém vrátit se pak do hotelu nějakým linkovým autobusem.

Po pečlivé úvaze jsem pro nás vytipovala tyto trasy (dny pak operativně zpřeházíme):
1. den: prohlídka Funchalu, lanovkou na Monte, prohlídka horní botanické zahrady (Monte Palace Tropical Garden), levadou Bom sucesso zpět do Funchalu 2. den: autobusem do Ribeiro Frio, Balcones, levada do Furado do Portely nebo spíše od hájovny Lamaceiros do Santo da Serra, ještě uvidíme. Pokud zbude čas a síly, tak prohlídka další části Funchalu 3. den: autobusem do Camachy a pěšky podél levady da Serra údolím Vale Paraiso do Largo do Miranda, prohlídka Jardim botanico. Pokud zbude čas, ještě procházka po Funchalu. 4. den: snad půjde objednat si průvodce na celodenní výlet z Pico do Arieiro na Pico Ruivo. Nebo bude v zájezdu někdo (hlavně nebojácný řidič), kdo bude ochotný podělit se s námi o náklady na auto a zážitky na trase. Lepší alternativou ke 3. dni je levada Caldeirao Verde, ale tady platí podmínky jako den čtvrtý. Uvidíme, jak se to na místě vyvrbí. 5. a 6. den již zaplacené celodenní výlety západní a východní okruh ostrovem.

Přečetla jsem na internetu pár cestopisů o Madeiře. Byly moc fajn a povzbuzující, ale nechci opisovat již napsané a spíš myslím na ty, kteří tam jako já pojedou poprvé a taky neví, jen natěšeně tuší, co je tam čeká. Proto se chci ve svých poznámkách zaměřit spíše na „polopatické“ praktické informace. Co mě teď, Madeirou nedotčenou, zajímá a nevím, nedočetla jsem se. Např. čas, číslo autobusu, společnost a místo odjezdu z Funchalu, čas příjezdu na místo k trase, kterou budeme absolvovat a detaily odjezdu zpět. Jak na letišti při cestě nazpět, jestli je tam ještě možné zakoupit květiny nebo ovoce. Zajímá mě konkrétní náplň celodenních zájezdů, zda se také někam půjde nebo jenom vyskočit z autobusu, vyfotit tu krásu z vyhlídky a hup zpátky. Lze na místě koupit DVD o Madeiře? Jede kolem našeho hotelu Oasis v Canico nějaký autobus MDH? Jaké má číslo, přibližně kdy a kam jede? Hlavně jestli jede brzy ráno do Funchalu, abychom stihly ranní spoje, chceme za ten krátký týden co nejvíc vidět a zažít. Nebude výhodnější zaplatit si v rámci úspory času taxi alespoň na výchozí bod treku? I když je to dražší, ve dvou to finančně určitě zvládneme. Zpátky vždycky něco pojede, v nejhorším si připomeneme mládí a půjdem na stopa. Tak, tím mé plány zatím končí, nemůžu se dočkat, až poznáme realitu. Je konec února a červen je tak daleko ……… 26.4. Dnes nám přišel e-mail od cestovky, že se posouvá datum odletu o jeden den, na neděli 19.6. a máme z důvodu zdražení pohonných hmot nově doplatit palivový příplatek 450,– Kč. Jsem trochu zklamaná, protože jsme zaplatily v únoru 100% zájezdu. Zkouším nás bránit, ale postoj cestovky je nekompromisní: buď doplatíte příplatek, nebo nedostanete letenku. Jen doufám, že je tímto nepříjemným informacím konec.

31. 5. Tak není, dnešní e-mail od cestovky opět navyšuje palivový příplatek, a to na 1.200,– Kč, takže půjdu se skřípěním zubů doplatit ještě 750,– Kč.

13. 6. Dnes přišly pokyny k odletu a voucher. Odlétáme v neděli, 19. 6., z Prahy ve 22.40 hod. Zpět z Funchalu z neděle na pondělí 27.6. ve 3 hod. ráno. To je super, máme 7 dní čistého času, o jeden celý den víc, než jsme počítaly.

19.6. neděle
Tak konečně. Odjíždím z domova v 18. hod. do Třemošné, manžel Růženky nás veze na letiště. Můžeme mít kufr pouze 15 kg, mám 17,5 ale na odbavení ani nemrknou a v pohodě ho vezmou. Odlétáme ve 22.50. Let trvá 4 hodiny, ale protože na Madeiře si posuneme čas o hodinu zpět, tak v půl druhé drcneme na letiště v Machicu. Drcneme je ten správný výraz, asi je to tou enormně krátkou přistávací dráhou (2600 m), protože na zpáteční cestě v Praze jsme dosedli jako do bavlnky. Letíme s polskou leteckou společnosti ENTER, máme večeři, nápoje, kávu, ale letušky neumí ani slovo česky a letadlo už několik let volá po zaslouženém odpočinku.

20.6. pondělí – TROPICAL GARDEN
Hned na letišti v Machicu dostáváme od delegátky Zuzany Bayerové sešítek - informace o základní nabídce výletů s CK, cen pronájmu auta, levadách, osobní kontakt, transfer zpět na letiště 27.6. Informační schůzka bude ve 12.00 na hotelu. Trošku mě to rozladilo, osobně bych byla radši za 8. – 9. hodinou, ale přesto se s Růženkou rozhodujeme, že na ni i přes ztrátu půldne půjdeme. Máme krásný, čistý pokoj s bočním výhledem na moře (bez příplatku) ve třetím patře. K hotelovým službám po celý pobyt nemám jedinou výhradu, také kuchyně je bohatá, velký výběr všeho možného ráno i večer. Dopoledne jsme prozkoumaly okolí hotelu a nakonec jsme byly rády, že jsme šly na info schůzku, protože: celodenní výlety budou v úterý a v pátek a také jsme si u Zuzany objednaly trek s průvodcem na levadu Caldeiro Verde. Vybaveni mimo jiné i informací o jízdním řádu autobusu č. 155, který měl zastávku právě u našeho hotelu, jsme vyrazily do Funchalu (1,75 E) na návštěvu botanické zahrady Tropical. Na Monte, kopci nad Funchalem, kde se nachází Tropical Garden, jedeme lanovkou (vyrobená ve Švýcarsku). Stanice lanovky je asi 30 m hned vedle konečné zastávky aut.č.155 na nádraží ve Funchalu. Platíme necelých 24 E, ale je to balíček - lanovka tam a zpět a vstupné do zahrady se slevou zhruba 2 E. Bohužel je už 15.00 hod, když vcházíme do Trop.Gard., která v 18.00 hod. zavírá. Poslední lanovka dolů jede v 17.45 hod. Přesto nespěcháme, obdivujeme japonská a asijská zákoutí, úžasně vysoké kapradiny a zvláštně „vyplétané“ palmy, jakoby je upletl obří košíkář. Pod nimi celé záhony kvetoucích strelícií – kultovní květiny Madeiry, bambusový les, jezírka s koi kapry, kamenné sochy, vodopády. Jsou tam i terasy a různé vyvýšené vyhlídky, u jedné z nich sedí velká „zlatá“ socha Budhy. Čas meditovat jsme tedy neměly, ale myslím, že jsme prošly celou zahradu. Autobus nám jel z nádraží ve Funchalu v 18.10, v hotelu jsme byly v 18.40. Levadu Bom Succeso jsme tedy z časových důvodů vynechaly. Opulentní večeře zcela zmařila můj plán jít si ještě zaplavat do hotelového bazénu (vyhřívaný, mořská voda). Vlastně jsme na dnešek spaly jen tři hodiny, tak chvíle posezení na balkónu a jde se brzy spát. Bohužel je silný vítr, nemůžeme mít otevřené dveře na balkón, šíleně to protahuje a kvílí meluzína.

21.6. úterý: celodenní výlet – západní okruh ostrovem
V 8,30 hod. odjíždíme přistaveným autobusem do prvního městečka Camara do Lobos. Leží jen pár kilometrů západně od Funchalu, ale než v posledních pěti letech udělali na Madeiře tunely a silnice, trvala cesta do Funchalu až 4 hodiny, takže školní děti zůstávaly přes týden na internátě. My jsme tam byli za 20 minut. Camara do Lobos je známé městečko díky pobytu W.Churchila, který zde trávil nějakou dobu po ukončení politické kariéry a maloval obrazy přístavu a okolní krajiny. V malém přístavu kotví spoustu malých barevných rybářských lodiček, na pláži se na stojanech se suší malí žraloci – máčky, nasolené a napnuté jako papíroví draci. Po půlhodině prohlídky jedeme dál, do městečka Ribeira Brava. V městečku probíhají opravy řečiště řeky, které bylo velmi poškozeno při tragických povodních v loňském roce. V městečku je k vidění kostel, ve kterém visí dva krásné křišťálové lustry – dar České republiky, protože i interiér tohoto kostela povodně značně poničily. Kostel má šachovnicovou střechu z kachlíčků, z dálky vypadá velmi malebně. Půlhodina na prohlídku úplně stačí, přejíždíme na sever, do městečka Sao Vicente, ukrytého za skalami na břehu oceánu. Cestou vidíme z dálky na kopci hodinovou věž. To bylo tak: v dřívějších dobách se pouštěla voda v horách do levad v určených pravidelných hodinách, a protože rolníci byli chudí a málokdo měl doma hodiny, postavili Madeiřané na kopci věž s daleko viditelnými hodinami, aby si všichni včas pohlídali vodu k zavlažování svých terasovitých políček. V Sao Vicente jsme byli opět jen půlhodinu. Byl tam kostel a hřbitov, samozřejmě květinová výzdoba tradičně úchvatná. Dozvěděli jsme se, že na přísně katolické Madeiře se nepovoluje pohřeb žehem, a tak se mrtví pohřbívají do země. Protože je ale Madeira malá a není dost místa, po 5-6 letech se nebožtíci vykopají, přenesou do menší schránky a v té se teprve natrvalo pohřbí. V Sao Vicente je známá jeskyně, kterou jsme, bohužel, prý pro nedostatek času, nenavštívili. Škoda.
Ve 12.25 hod. přijíždíme do nejzápadnějšího města Porto Moniz. Je to nejstudenější a nejdeštivější místo na ostrově. Nám nepršelo a bylo teplo. Vůbec jsme měly s Růženkou celý týden štěstí na počasí. Ale setkaly jsme se později s novomanželským párem, který měl v Porto Moniz fakt hrozný počasí, takže udělali z auta pár fotek a raději jeli jinam. Toto městečko je známé svými umělými mořskými bazény. Na okraji oceánu Madeiřané vybetonovali několik okrouhlých bazénů, které od oceánu dělí skaliska, přes která se neustále převalují vlny. Tím se stále mění voda v bazénech, ale zároveň plavce neohrožuje silný příboj. Samozřejmě se za vstup do těchto bazénů platí. Ti, co měli zaplacený oběd, zůstali na okraji městečka v restauraci, my s Růženkou jsme zaparkovaly na betonové zídce v městečku a najedly jsme se v pohodě z vlastních zásob s bonusem krásného výhledu na oceán. Společnost nám dělaly všudypřítomné ještěrky. Pak jsme si daly v restauraci za 2 E výborné kafíčko a bylo nám fajn. 15.15 hod. sedlo Encumeada (1007 m n/m), které rozděluje ostrov na severní a jižní část. Jsme v krásné přírodě, obklopeni horami. Stíháme jen fotit z vyhlídky a taky jsem v místní prodejně suvenýrů koupila za 10 E DVD o Madeiře, mimochodem kvalitní a krásné DVD, jak jsem později doma s úlevou zjistila. Ze sedla Encumeada se chodí treky po různých horských trasách, ale my opět po 3/4hodině jedeme dál. 16.40 hod. naše poslední zastávka je na útesu Gabo Girao, druhém nejvyšším v Evropě (580 m). Z vyhlídky (samozřejmě neschází prodejci suvenýrů, ponejvíce proslulých ručních madeirských krajek a výšivek) je krásný výhled na Atlantický oceán, Funchal a políčka pod útesem. K těmto políčkům sjíždí rolníci na jednoduché visuté lanovce pod úhlem 60st., dokonce za úplatu svezou i turisty, je to adrenalin. V současné době staví Madeiřané hned vedle novou vyhlídku, viděli jsme rozestavěnou železnou konstrukci. S jejich pracovním tempem to vidím tak na přespříští rok. Před večeří jsme si šly zaplavat do bazénu. Po večeři brouzdáme uličkami Canico Baixo a obdivujeme krásné květiny a stromy v zahrádkách, zvlášť musím vzpomenout na neuvěřitelný třicetimetrový fíkus. Všude je spoustu toulavých koček, ale kupodivu psi žádní.

22.6. středa: RIBEIRO FRIO – BALKONY – levada do PORTELY V 8.10 hod odjíždíme městským autobusem č. 155 od hotelu opět do Funchalu. Máme v plánu vzít si taxi do Ribeiro Frio, abychom tam byli dříve než autobusem, čekají nás totiž hned dvě levady. Kratší, na Balkóny (BALCONES), cca 2 km a delší, levada do Furado do městečka Portela, 11 km. Hned u nádraží potkáváme průvod fotbalových fanoušků, jsou celí v modrém, troubí, skandují, bubnují. Evidentně se dobře baví. Taxikáři jsou na číhané, sám nás oslovuje příjemný mladý muž. Domlouváme se na ceně, ještě že máme notýsek a tužku. Za 30 E nás odveze do Ribeiro Frio. Silnicí plnou zatáček a tunelů, stoupání a klesání, jedeme hodinu a čtvrt. Po cestě nám řidič ukazuje rezidenci prezidenta Madeiry na Monte, který je u lidí velice oblíbený a zastává svou funkci už mnoho let. Je to pěkná žlutá vilka v řadové zástavbě u silnice. Samozřejmě ostrov patří Portugalsku, ale má samosprávu a Madeiřané by ani za nic nechtěli samostatnost, a to kvůli evropským dotacím z EU. Díky dotacím mohli postavit tolik tunelů a silnic a další se staví. Projíždíme eukalyptovým lesem, řidič úplně v klidu zastaví, ba i couvne v zatáčce, abychom si mohli vyfotit horu Pico do Arieiro nebo přírodní odpočívadlo v lese. Klídek. V Ribeiro Frio (v překladu Studená řeka) si nejprve prohlížíme pstruží sádky. Zde chovají a rozmnožují pstruhy, které prý pak buďto vypouští do některých levad (ale my jsme je v žádné neviděly) nebo je prodávají do restaurací. Jedna s grilem stála přímo u sádek. Stezka kolem už vyschlé levady na vyhlídku Balkóny je široká a pohodlná. Proto tam také vodí všechny CK své turisty, i starší ji zvládnou a navíc je bezpečná a není dlouhá. Kilometr tam a kilometr zpět, krásná procházka. Na konci je betonová vyhlídka se železným zábradlím, kupodivu nenásilně a nijak moc rušivě zasazená v přírodě. Ještě nedávno tam bylo fotogenické dřevěné zábradlí, ale uznávám, že bezpečnost je přednější, přece jen je to dost vysoko nad údolím. Výhled na střední pohoří máme dokonalý, vidíme obě nejvyšší hory ostrova, Pico do Arieiro i Pico Ruivo a další hory. V pátek, když šli ostatní z hotelu tuto levadu, tak měli mlhu a neviděli nic. Je pravda, že jsme tady kolem půl jedenácté a v dálce už se sbírá oblačnost. Pod námi je pěkná hloubka. Kolem dokola je zelené údolí. Na plošině je kamenný kulatý stůl. Poletují tu, zpívají a hopkají téměř ochočené pěnkavy a jiní ptáčkové a na půl metru od nás zobou housku, kterou jsme jim na stůl nadrobily. Nafotily jsme tak spoustu unikátních fotek. Ve 12 hod. se vydáváme kolem levady do Furado do městečka Portela. Je to 11 kilometrů docela pohodlnou stezkou, jen místy jdeme nad strží a ke konci divokou a romantickou soustavou soutěsek a kamenných chodeb. Výhled není skoro žádný. Jednak většinou jdeme vzrostlou vegetací, především vavřínovým lesem, a pak - už nás dohonily mraky a údolí pod námi je skryté pod bílou peřinou. Už nám zbývá jen kousek, když dojdeme k hájovně Lamacrois. Je to na rozcestí, do Portely máme 1,7 km a do Santo da Serra 6 km. Vzhledem k pokročilé hodině se rozhodujeme pokračovat do Portely, ani krásně upravené odpočívadlo z pařezů a květinových záhonů před hájovnou nás nezláká k odpočinku. Jen rychle fotíme a pokračujeme zčásti prašnou cestou a zčásti lesem , pak šůsem po improvizovaných schůdcích dolů do městečka. V okolí hájovny probíhají zemní práce, široký pruh lesa je srovnán se zemí, škoda krásného koutu přírody. V Portele pálí slunce, mám toho dost a vnucuji Růžence možnost dopravy domů taxíkem. Ještě že je tak rozvážná, obratem zjistí, že pod parkovištěm už čekají lidi na autobus, a tak se zase pomocí notýsku a tužky dozvíme, že nám to jede za 9 minut (16.05 hod.). Měly jsme to akorát. Autobus jel přesně, jen jsme musely vystoupit v horním Canico a přestoupit na další autobus do Canico Baixo. Původně jsme to chtěly dojít pěšky, ale kdo pozná točité madeirské silnice, zjistí, že to není žádná legrace. To, co bychom rovnou cestou zvládly za deset minut (kdyby tam byla), jsme jely autobusem za skoro 3 E dobrou půlhodinu. Tradičně před večeří relaxujeme v bazénu.

23.6. čtvrtek: levada CALDEIRO VERDE 36 E
Ráno v 9.30 pro nás přijíždí před hotel s Pick-upem náš domorodý průvodce a zároveň řidič Emanuel. Představuje se, že je Emanuel - jako ten motýl, což je typicky česká záležitost. Je vidět, že už ho jiní Češi stačili leccos naučit, umí říct (jak později zjistíme): pták, borůvka, pampelíška, kopretina … ale jinak umí perfektně německy, anglicky, francouzsky, španělsky a jak se později přesvědčíme, je to botanik - sype z rukávu latinské názvy rostlin, říká nám je v různých řečech, někdy i česky. Měří asi tak 160 cm a neváží víc jak 50 kg. Kupodivu jsme si s ním docela rozuměly, něco rukama, něco trochu německy. Prý hodně sportuje, plave, jezdí na kole – třeba v Čechách už byl na kole 2x. Je to sympatický chlapík, pořád s úsměvem a plný energie. V autě už byla španělka z Madridu Margarita a portugalský pár z Lisabonu. My s Růženkou nastupujeme jako poslední, a tak nás bylo pět. První zastávka byla v jedné jakési restauraci na toaletu, což jsme docenily teprve později. Další mrňavé WC totiž bylo až v hostinci na začátku levady a pak už nebyla šance. Druhou zastávku nám Emanuel udělal na odpočívadle v zatáčce nad Orlí skálou, zase jsme měly krásné počasí a viděly Orlí skálu, což se nám ve středu cestou do Portely nepodařilo. . Emanuel se tady poprvé projevil i jako vášnivý fotograf. Bral nám foťáky a fotil nás s očividnou chutí, takže nejen my s Růženkou, ale i ostatní z naší minivýpravy jsme jistě ještě nikdy neměli tolik fotoportrétů za jeden den. Na zídce kolem silnice a na stěně pod ní byla úplná líheň ještěrek. Třetí zastávku jsme měli v Santaně. Protože bylo ještě celkem brzo dopoledne, nebylo tam tolik turistů. Pak jsme tam byly ještě jednou, v rámci východního okruhu a to už tam nebyl takový klid. No a pak konečně jsme vystoupali po točité silničce lemované rozkvetlými kalokvěty až k výchozímu bodu levady. Na začátku levady je hostinec jako z Troškovy pohádky. Čekalo nás 7 km tam a 7 km zpátky. Zprvu pohodlnou, širokou lesní pěšinou jsme došli ke krásnému, mohutnému stromu. Větvil se do stran jako svícen, objalo by ho stěží pět lidí. Nádhera. Lesní pěšina se postupně zužovala, až najednou jsme šli po římse, stěží 30 cm široké. Vlevo skála, vpravo strž. Zábradlí (dva dráty, semtam sloupek) je jen psychologickou berličkou. Šli jsme v mracích, takže nebylo do té hloubky vidět. Škoda, mohly tam být krásné výhledy. Občas jsme museli levadku opustit a obejít ji po schodech, občas jsme museli jít těsně po jejím kraji. Koryto této levady bylo přírodní, nevybetonované, voda průzračná. Ptala jsem se jestli je pitná, ale prý není. Kolem rostlo spoustu květin, namátkou divoké orchideje, oregano, trsy hortenzií a kopretin a také borůvky přes dva metry vysoké. Právě kvetly. Nad stezkou, trčely vodorovně kmeny stromů. Přesně jsme věděli kdy to bude, protože Emanuel hlásil hlasitě „beng“, čímž nám naznačil co se stane, když se včas nesehneme. Zrovna tak ve čtyřech tunelech, kterými jsme prošli. V těch jsme museli mít baterky a dávat pozor na nízký strop a na kaluže vody. Bylo docela dobrodružné vyhýbat se protijdoucím turistům, v předklonu, ve tmě a mokru. Všichni (i mimo tunelů) zdravili a děkovali německy, francouzsky, anglicky, slovensky, rusky…. A většinou se usmívali. Bylo to tou úžasnou atmosférou? Malé společenství lidí na odlehlém místě vysoko v mracích… Na levadě je pravidlem vyhýbat se tak, že ten, kdo je zrovna u stěny, opře se nohou o kraj levady a rukou o skálu a nechá projít protijdoucí. Nikdy nestát na straně, kde je strž. Římsa se kroutila a zatáčela a najednou jsme byli na konci, u velkého pole kamenů, prorostlých kapradinami. Obrovský kotel v oparu, do kterého z velké výšky bouřlivě stékal vodopád. Na horní konec vodopádu jsme pro mlhu nedohlédli, střed jsme tušili a tak k vidění z vodopádu zbývalo jen pár metrů a mělké, nevelké jezírko, do kterého padaly prameny vody. Bylo to bylo fantastické. Stále vidím lidi posedané, odpočívající na balvanech, napůl v mlze. Kolem dokola skály, kaňon do polovičky strmých stěn porostlý obrovskými kapradinami, vlhký vzduch, zvuk vodopádu. Nasvačili jsme se a šli zpět. Emanuel tentokrát zůstal poslední, hlídal si, abychom všichni došli v pořádku. Prostě profesionál. Co chvíli zapískal a ptáci mu odpovídali. Nebo zakřičel a údolím se nesla několikanásobná ozvěna. V průvodci se píše, že tato levada je pouze pro velmi zdatné turisty, ale moje kamarádka Růženka, která, snad to můžu říct, překročila šedesátku, prohlásila, že je „pro staré babičky“. Je fakt, že nám nepršelo, protože kdyby ano, tak pak by to taková selanka určitě nebyla. Emanuel pak na zpáteční cestě z levady najezdil o pár stovek metrů navíc jen proto, aby nám ukázal v jedné zahrádce ananasy a zavezl nás na pěknou vyhlídku na kopci u osamělého hotelu. Nakonec jsme zastavili v malé hospůdce a dali jsme si studené pivo, bylo to bezva. Přinesli nám typickou madeirskou placku, takový kynutý bochánek, rozkrojený, teplý, tence pomazaný česnekovou pomazánkou. Moc dobré. Měli tam semena lupiny, chutí jakoby vařené ve slané vodě, které zobají k pivu. Světa neznalá jsem nabídnuté rozkousala celé, až pak jsem si všimla, že domácí ty semena lehce skousnou a slupku vyhodí. Co vlastně jím, mě řekl Emanuel, který, přesto že obrácený zády, jedl u baru sendvič, stačil si přes rameno všimnout co mě nabízejí a hbitě česky řekl, že je to lupina. To mě pak naše delegátka Zuzana potvrdila a dokonce řekla, že domácí jí někdy taky neloupou. Takže pak už jsem se necítila býti buranem. Na silnici pak Emanuel klidně zastavil v plném provozu, odběhl utrhnout větvičku z keře a nechal kolovat. Byla to akácie, žluté květy voněly jako pop corn. Ve čtvrt na sedm navečer jsme se vrátili k hotelu. Daly jsme s Růženkou Emanuelovi 5 E do kapsy, protože on si je fakt dneska zasloužil. Pak jsme se naložily do bazénu a zůstaly tam až do večeře. Super, nádherný den.

24.6. pátek: celodenní výlet – východní okruh ostrovem
Kdybychom věděly ve chvíli, kdy jsme si lednu objednávaly tento výlet to, co víme teď, asi bychom si to rozmyslely. Z míst, které jsme dnes navštívily jsme neviděly jen druhou nejvyšší horu Pico do Arieiro, kde nás nechali pouhých 20 minut, poloostrov Sao Lourenco se stejně dlouhou zastávkou a městečko Machico. V Ribeiro Frio, na Balkónech, v Portele s vyhlídkou na Orlí skálu a v Santaně jsme byly už předtím soukromě. Cestou na Pico do Arieiro jsme projížděli náhorní plošinou Paúl do Serra, jedinou na ostrově. Prý jsme měli štěstí, po většinu roku je totiž skrytá v mracích. Tím spíš nám mohli zastavit, takhle jsme ji viděli jen z oken autobusu jako zelenou šmouhu. Pásly se na ní krávy, kozy a ovce. Aby nespásly příliš zeleně, která zachytává na plošině z mraků vodu, může se na ostrově chovat pouze 1500 kusů skotu. Krávy se tam pasou volně, bez dohledu. Když vyrostou, pochytají se a dělá se z nich madeirská specialita – espetada, hovězí na roštu, původně na vavřínové větvičce, ve skutečnosti na jehle. Kde by také pořád brali vavřínové větvičky, když vavřín je na Madeiře chráněný, že? Na vodě z plošiny a okolních hor je Madeira závislá. Jinak by to byl vyprahlý ostrov podobný ostrůvku nedaleko Madeiry jménem Porto Santo. Tato voda postupně stéká do levad. Levady jsou betonová nebo přírodní korýtka cca 30-70 cm široká, která v délce cca 2000 km obkružují ostrov s téměř neznatelným převýšením. Pěšiny podél nich sloužily a slouží k opravám a údržbě a v neposlední řadě turistům. Výhodou takového turistického výšlapu podél levady je to, že nezabloudíte, protože jinam se dát nedá než podle ní na konec, kde již bývá nějaké obydlené městečko nebo vesnice s autobusovou zastávkou. Nevýhodou je to, že začátek a konec levady je od sebe + - 10 km a nikde se nedá sejít mimo. Buďto se to musí celé přejít, nebo se třeba po pár kilometrech vrátit. Fyzicky to namáhavé není, protože se jde téměř stále po rovině. Autobusový jízdní řád je orientační. Udává čas nástupu na nádraží ve Funchalu a čas v cílové stanici. Tabule s názvem na začátku a na konci vesnice tak, jak je známe u nás, na Madeiře nejsou. Ostrov je malý, Madeiřané to znají a turisto, ty se přizpůsob. My jsme tady doma. Spojení je přizpůsobeno místním obyvatelům, takže nikdy nevíte, jestli a kdy něco pojede. Toho využívají taxislužby, žluté taxiky jsou v každé vesničce. Nejvíc náš naštvalo, že na tak úžasném místě jako je Pico Arieiro nám dali rozchod pouze na 20 minut, abychom pak hodinu a půl čekaly na ostatní, až se poblíž Santa Cruz naobědvají. Radily jsme se s delegátkou zda lze jít trek z Pico do Arieiro na Pico Ruivo a ona nám to rozmlouvala, že prý byly loni na tom místě požáry a části cesty jsou neschůdné. Evidentně k nám byla ohleduplná. Pak jsme totiž viděly fotky novomanželů z Ostravy, kteří tento trek šli a za sebe musím uznat, že by to bylo nad moje síly. Je to samé nahoru dolů a pořád spoustu schodů, do toho vedro. Trek na celý den. Stopy po požáru patrné byly, to ano, ale nic, co by se nedalo projít. Další zastávka byla v městečku Santana, které je zajímavé místním skanzenem. Tvoří ho několik původních domků. Mají trojúhelníkový tvar s doškovou střechou sahající až k zemi. Působí vesele, protože dvě malá okénka a dveře jsou olemovány červenou a modrou barvou. Takové šmoulí domečky to jsou. Dříve v nich lidé běžně bydleli (jeden ve skanzenu obydlený byl), ale dnes v nich jsou k prodeji květiny, suvenýry a fotoateliér, kde fotí zájemce s dívkou v madeirském kroji. K tomu bylo DVD. Koupila jsem si pouze DVD za 5 E. Je moc pěkné, mapuje Santanu a celé východní pobřeží a k tomu hrají a zpívají národní madeirské písně. Ještě k cenám bytů na Madeiře: byt 1+1 nebo garsonka v hlavním městě Funchalu stojí 3-4 miliony Kč, byt 4+1 cca 7 milionů a domek na vlastním pozemku cca 15 milionů Kč. Je to drahé proto, že veškerý stavební materiál se dováží na lodích z pevniny. Na ostrově se nic netěží ani průmyslově nevyrábí.
V době, kdy ti, co měli zaplacený oběd, obědvali v zátoce poblíž městečka Santa Cruz, my jsme s Růženkou podnikly poznávací procházku podél pobřeží. Vedla tam docela dobře udržovaná stezka vysoko nad oceánem, která spojuje Santa Cruz s Machico. Napřed jsme se usadily na svačinu na pobřežních kamenech. V životě jsem neviděla tolik ještěrek na jednom místě. Stačilo hodit kousek housky a ony se o něj praly, jezdily po kamenech jako malé blesky. Na této stezce jsme také poprvé viděly banánovník s plody. Byl tam oplocený sádek u jednoho domku a Růženka zkoumala kudy vlézt dovnitř, aby fotky byly co nejdokonalejší. Ještě že to nešlo, eventuelní bližší poznání místní policie by nemuselo být právě příjemné. Na předposlední zastávce, poloostrově Sao Lourenco bylo to samé: rozchod na 20 minut. Šíleně tam fičelo, útesy jsou příkré, ale když zrovna na jejich kraji jsou skály nejfotogeničtější. Určitě by tento kousek Madeiry stál za důkladnější prozkoumání. Na trek celým poloostrovem, jak jsme si to doma plánovaly, bylo už moc pozdě odpoledne. Tak třeba příště.
V městečku Machico není nic zajímavého, snad pláž, jedna z mála na ostrově, ale tam jsme nešly, nebyl čas. Podívaly jsme se do kostela, byl krásně vyzdobený červenými anturiemi. Pak jsme zašly do místního obchodu a koupili desetiletou Madeiru (víno) za 14 E, o 6 E levněji než měli v hotelu, což nám udělalo radost. No a konečně jsme v jednom parku viděly opravdové banánovníky s květy a plody! Samozřejmě jsme fotily jako o život. Silnice zpět do Canico Baixo vede kolem letiště a přistávací dráhy, která stojí na pilotech v moři. Je to impozantní pohled. Přistávat ani vzlétat letadlo jsme však v tu chvíli neviděly. Večer připravil hotelový personál večeři na terase u bazénu. Grilovalo se, místní převedli krojované madeirské tance s hudbou. Bylo to zajímavé.

25.6. sobota: královská levada (levada do REI) 36 E
V 8.45 přijel před hotel malý autobus. Výlet k levadě REI byl tentokráte v ryze českém složení. Jelo nás deset, z různých hotelů. V průvodci se píše, že „Královská levada je bezpochyby jedna z nejkrásnějších levad na Madeiře. Na začátku budeme procházet exotickou flórou a zhruba po 30 minutách vstoupíme do třetihorního vavřínového lesa, který byl r. 1999 prohlášen UNESCO za světové dědictví“. Tolik průvodce. Mimochodem: náš dnešní průvodce se s Emanuelem nedá srovnat. Když zjistil, že se s námi nedorozumí, téměř rezignoval a jen nás vedl po pěšině, kde se stejně nedalo nikam zabloudit. Upřímně musím říct, že nás tahle královská levada ničím nepřekvapila. Pěkné byly bílé a modré kalokvěty, které ji dlouho lemovaly, než jsme přišly do vavřínového lesa. Exotickou flóru jsem neviděla, snad jen pár exemplářů divokých orchideí a keřík eukalyptu. Jediné akční místo byl průchod pod vodopádem, který spadal přes chodník vedle levady. Obejít se nedal. My jsme s Růženkou vždy připraveny na všechno, takže jsme vytáhly pláštěnku a bundu a v pohodě jsme prošly. Vzhledem k tomu, že o tomto úseku nikdo předem nevěděl, byly tam i lidičky, kteří měli problém. Někdo se tedy svlékl do půl těla a šlo se. Na konci 5km cesty byl ponurý kamenný kotel s vodopádem. Tam jsme snědli svačinu a stejnou cestou se vrátili zpět. Cestou do hotelu nám průvodce zastavil u mlýna. Byl to domeček u silnice tak 4x 8 m o dvou místnostech. V jedné mlel starý mlynář pomocí mlýnského kamene kukuřici a obilí a v druhé bydlel. Tomuto človíčkovi stačila k životu jedna místnost, kde měl postel, nádobu na mytí, na zdi staré fotografie a domácí oltář. Je tedy pravda, že tam měl také televizi a mlýnské kameny mlely na elektriku, přesto jsem měla pocit, že jsem v minulém století. Zastyděla jsme se za náš poživačný život. Pořád něco chceme a potřebujeme, ničíme přitom přírodní zdroje a pořád nemáme dost. Konzum vládne světu, bohužel. Třeba hned večer: ve Funchalu v přístavu byl ohňostroj, také jsem se byla podívat. Bylo to impozantní, nádhera. Jak snadno a rádo se zapomene na skromnou světničku …

29.6. neděle: výlet na lodi Santa Maria 30 E, malá procházka Funchalem a Madeirská noc 34 E
Dnes je neděle, poslední den pobytu. Máme v plánu plavbu replikou Columbovy lodi Santa Maria, se kterou objevil r. 1492 Ameriku. Autobus č. 155 jede přesto, že je neděle, docela často. Jízdní řád této linky nám dali před týdnem na recepci. Odjíždíme v 9,10 hod. V 10.30 odjíždí naše loď, a tak to máme akorát. Za půl hodinky jsme ve Funchalu. Cesta po nábřeží je docela dlouhá, loď kotví až na konci mola pod pevností. Stihly jsme to. Kapitán a jeden ze čtyř členů posádky nás vítali s velkým papouškem ara na rameni. Společnou fotku nechceme. Na konci plavby bychom si ji mohli koupit, bohužel bez DVD. To tam nemají. Škoda, protože ani foťáky, ani moje amatérská kamera nezachytily tu nádhernou atmosféru plavby. Před vyplutím jsme si prohlédly loď. Na zádi je kajuta kapitána. Docela malá: postel, stolek s lodním deníkem a husím brkem, malou židličku u stolu, na stole kočka, stočená do klubíčka. Velký kříž a pušky ve stojanu. Lodní lampa, svícen s napůl vyhořelou svíčkou. Do lodního deníku lidé můžou psát. V zadní části paluby, hned vedle kapitánské kajuty, byl prostorný dřevěný bar a starobylé stoly s lavicemi. Stěny zdobily žraločí čelisti, vycpaná želva, repliky lodi, lampy. Dostaly jsme ochutnat víno a madeirský perník, který prý vydrží rok a nezkazí se. Byl docela dobrý. Hutný, sladký, s mandlemi. V rohu této otevřené jídelny - baru měli bidlo dva papoušci ara. Od hlavy k ocasu měřili skoro metr. Jasně, že jsme je fotily, mají pěkně silné zobáky. Raději jsme k nim nechodily moc blízko. Jeden z nich nás zdravil: „bai bai“. V podpalubí stály sudy s vínem. Jeden sympatický člen posádky se s námi fotil (to on sám chtěl a když mu Růženka ukázala, že nemá pirátský šátek, neváhal a hned si ho uvázal) a pak nám dal z jednoho sudu ochutnat třináctiletou madeiru. Byla úžasná. Slaďoučká, docela jiná, než co jsme předtím pily jinde. Dále byl v podpalubí stůl s kopiemi předmětů z Columbovy doby. Bible z r. 1490, zbraně, knoflíky, dobový tisk, peníze, medaile. Pak tam měli skladovací prostory, složená lana, měch z kozího žaludku ve kterém tenkrát uchovávali vodu, houpací síť, kterou jsme mohli využít, ale nás už to táhlo na palubu. Čekali jsme totiž na delfíny. Vedle nás plul katamarán, specializovaný na plavbu za delfíny a velrybami, který měl radar. Kam zamířil on, tam i my. A dočkali jsme se!!! Poprvé v životě jsem viděla delfíní hejno, přibližně deset jich bylo. Překvapilo mě, jak jsou velcí. Skákali nad hladinu. Podplouvali naši loď. Stály jsme s Růženkou až nahoře na přídi, měly jsme krásný výhled. Byli fascinující. Netrvalo to dlouho, možná jen pět, deset minut a byli pryč. Pak se nám ještě na chviličku ukázala černá velryba. Nádherný zážitek. Za chvilku jsme dopluli pod útes Gabo Girao, kde loď zakotvila a mohli jsme se koupat. Na lodi nás bylo přibližně třicet, většinou Rusové. Pár lidí se vykoupalo. Voda tady byla krásně průzračná a klidná. Na lodi jsme se potkaly s novomanželským párem z Ostravy, se kterým jsme se už jednou sešly na levadě do Furado. Bylo to příjemné setkání, hezky jsme si popovídali a sdělili zážitky z pobytu. Výlet trval zhruba tři hodiny. Ačkoli Santa Maria je plachetnice, pluli jsme s motorem a plachty nám na naši žádost trochu skasali jen na chvilku, protože foukal jen slabý větřík. Tradičně bylo krásně, sluníčko pálilo. Cestou z přístavu na nádraží jsme doslova proběhly centrem Funchalu. Zastavily jsme se jen v Ičku a konečně si vzaly mapu ostrova. U nádraží byl otevřený obchod se suvenýry, koupila jsem si tam domů na památku magnetky – strelície. Měly jsme necelou hodinku čas, tak jsem si dala v restauraci, snad deset metrů od zastávky (a taky od lanovky) kávu-preso, na Madeiře dělají skvělou. Že jsme si podrobněji neprohlédly centrum a starý Funchal mě hodně mrzí. Musím však uznat, že opravdu bylo málo času. Týden je strašně málo. Musela bych obětovat některý jiný den. Dnes vím, že výlet - východní okruh ostrovem a královská levada nebylo to pravé ořechově, alespoň pro mne. Kdybych mohla vrátit čas, tak jeden den strávím ve Funchalu a okolních zahradách a druhý na levadě v Rabacalu. Přesto nelituji, viděly jsme mnoho krásných míst v přírodě, dojmy z všudypřítomných květin jsou veliké. Odpoledne jsme balily. V noci odlétáme. Nechali nás na pokoji do 18.00 hod, to bylo fajn. Růženka zůstala v hotelu a já jsme jela s dalšími lidmi z našeho zájezdu na organizovanou večeři do restaurace na Monte, kde se konala madeirská noc – večeře s ukázkou tanců a lidových písní. Byla nás plná restaurace, část Čechů a část Němců. Večeře byla bohatá. Jako hlavní chod podávali vynikající espetadu grilovanou v peci na ohni. Tanečníci tančili uprostřed restaurace a kolem stolů. Doprovázela je malá skupina hudebníků také v krojích. Hráli na místní hudební nástroje – na něco jako vozembouch, ale drželi to v ruce a točili s tím, pak na takový klapavý nástroj (jako malá ruská garmoška) a asi desetiletá energická dívenka hrála perfektně na tahací harmoniku. Pak zájemcům tyto nástroje prodávali (kromě harmoniky, jasně), měli je tam v zásobě v menší velikosti a lidi je hodně kupovali. No a pak jsme odjeli do hotelu, vzali kufry a autobusem odjeli do Machica na letiště (1,30 hod.). Můj kufr už neměl 17,5 kg, ale alespoň 25, přibyly lahve madeirského vína, banány a exotické ovoce. Naštěstí tam váhu neřeší. Letadlo mělo letět ve 3,30 hod, ale mělo hodinu zpoždění. Byla noc, a tak všechny obchody byly zavřené. Proto nevím, zda lze koupit květiny do letadla. Lze je však předem objednat u delegátky.
Letěli jsme opět se společností ENTER, s tím samým starým letadlem. Let probíhal hladce a v půl osmé ráno jsme přistáli na letišti v Ruzyni. Vlastně v půl deváté, protože jsme museli posunou ručičky hodinek zase o hodinu dopředu. Růženky manžel už na nás čekal a vzali mně až domů, takže jsem už před jedenáctou s rodinou pila kávu doma na zahradě. …………………………………………………………………………………………………
Pro šťouraly: ve slovesech jako např. chodily s tvrdým y myslím mne a Růženku a s měkkým i myslím nás všechny, kteří jsme tam v tu chvíli byli. Howg.

další cestopisy
Komentáře
9
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Neregistrovaný uživatel
17.03.2014 22:50 37.48.34.***
 

:-|

  • Anonym (1)
Neregistrovaný uživatel
04.05.2012 18:13 77.92.197.***
 

:-$ O:-) :'(

  • Anonym (7)
jitkasaf 18.08.2011 11:50
Re: Skvělé!  

Ahoj, dostala jsem k PC až teď, už je asi pozdě. Ale věřím, že se maminka na Madeiře rychle zorientuje, přeji jí i Vám příjemnou dovolenou. Jitka.

  • Anonym (6)
  • Anonym (17)
fiona 17.08.2011 18:11
Re: Skvělé!  

Jitko, zprávu si můžete přečíst na vašem profilu, pokud jste přihlášená. Já bohužel , tedy ne bohužel pro mě, ale pro mou mámu, zítra odpoledne odjíždím do Maďarska a máma letí na Madeiru v neděli, tak pokud nestihnete odpovědět do zítra 12.00 hod, pak už to nemá cenu :-( :-( :-(.

  • Anonym (9)
  • Anonym (7)
Neregistrovaný uživatel
17.08.2011 11:45 88.102.143.***
Re: Skvělé!  

Ahoj fiono, díky. Ráda bych odpověděla, ale jsem počítačové miminko. Kde si proboha můžu přečíst soukromou zprávu? Zatím, Jitka.

IrenaT 15.08.2011 14:10
Madeira  

Výborně napsané, hned bych tam letěla taky!

  • Anonym (1)
fiona 15.08.2011 08:23
Skvělé!  

Jitko, skvělý cestopis,napsala jsem vám soukromou zprávu. Předem děkuji za odpověď.
Zdravím!

Neregistrovaný uživatel
15.08.2011 06:34 88.102.143.***
Re:  

Díky moc, fotek mám spoustu, tak zkusím nějaké vybrat do fotoalba. J.

  • Anonym (8)
  • Anonym (15)
Neregistrovaný uživatel
14.08.2011 07:27 89.190.90.***
 

Krásný cestopis, moc dobře se čte, nepřidáš ještě fotky ?

  • Anonym (9)
  • Anonym (17)
Zpět na všechny diskuze