A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Portugalsko - Cestopisy

Madeira - červenec 2009

Léto na Madeiře, aneb jak jsme si to užili...

Přípravy na cestu

V podstatě normální přípravy, hodně hledání na internetu, neboť dovolenou jsem chtěl mít zařízenou, bez našich „skvělých“ cestovních kanceláří, předem a vzhledem k úžasné akci EasyJetu, kterou jsem objevil někdy v dubnu, se mi povedlo sehnat letenky za báječnou cenu a to rozhodlo. Letos letíme s přítelkyní na Madeiru! Hodně informací jsem našel na Orbionu (www.orbion.cz). Koupil jsem také průvodce a mapu Madeiry od Berndt&Freytag (v textu použiji vždy číslo strany v průvodci). Obě knížečky nám na místě hodně pomohly i vzhledem k aktuálnosti. Objevil jsem sice drobné nepřesnosti, ale to nebylo až tak podstatné. No a pak už se letělo.

Den první (11.7.2009)

Z Prahy jsme odlétali někdy v devět dopoledne, do Londýna na Gatwick jsme přiletěli za necelé dvě hodinky. Zbývaly nám asi dvě a půl hodinky na vyzvednutí kufrů a přejezd na druhý terminál, kam vás zdarma převeze vláček nacpaný cestujícími. Odbavení bylo bez problémů, jen ta bezpečnostní prohlídka byla o poznání přísnější než v Praze. Taky si každý musel přeměřit u odbavení kabinové zavazadlo, aby nebylo větší než stanoví politika letecké společnosti. No co už. A pak další tři hodiny v letadle. Asi 45ti-letý šílenec po boku mé přítelkyně si celou cestu zpíval a vlnil se se sluchátky na uších a ne a ne usnout. Inu, podivínové jsou všudypřítomní. Po přistání ve Funchalu jsme si šli vyzvednout do Europcaru zamluvené auto. Objednaný VW Polo neměli a tak se mi ještě omlouvali, když mi půjčovali zcela novou Ibizu s SDI motorem a automatickou klimatizací. Ještě, že jsem se nechal ukecat na plné pojištění vozidla přímo na přepážce. Sice stálo skoro 100 Euro, ale mě se rozhodně vyplatilo, o čemž se snad zmíním později. Cesta do hotýlku Monte Verde už probíhala po krásné dálnici a v samotném Funchalu jsme hotel hledali jen tak podle fotky z Google Maps. Ano, dvakrát jsem se zeptal, jednou dědka, co hrál karty na parkovišti a podruhé taxikáře, který nás doprovodil až k hotelu svým taxíkem, ale jinak to ušlo. Ano, koupil jsem si navigaci s Mapou Madeiry, ale jaksi na ní chyběly silnice. Pozn. Silnice má v nabídce map pouze Garmin a to pouze v novějších verzích, takže jiné navigace jsou vám k ničemu!!! Místní majitel hotelu uměl anglicky asi jako my dva, což bylo fajn, aspoň jsem věděl, že se nějak domluvíme. Jeho nejčastější věta však v následujících dnech byla „Hallo, my friend“. Ubytování bylo fajn, krásný pokoj, čistá koupelna, TV s asi 50 programy většinou v portugalštině, velký balkon s výhledem na Atlantik, chyběla jen lednička, jinak super. Po vybalení a rozkoukání jsme vyrazili koupit nějaké pití do jednoho z místních supermarketů Pingo Doce. Je to něco jako naše Billa, ceny jsou v mnoha ohledech naprosto srovnatelné, něco je dražší, něco levnější, ale v podstatě žádná přehnaná drahota. Krátká procházka kolem pobřeží nás unavila a už jsme se těšili na dny následující.

Den druhý

Podle průvodce jsme si pobyt naplánovali střídavě na den flákací a den chodící. Druhý den byl chodícím. Ráno začalo sluněním a koupáním v hotelovém bazénu, ale po chvíli jsem toho měl dost a těšil jsem se na odpoledne, až někam vyrazíme. Nejprve jsme si zajeli na krásný vysoký útes kousek od Funchalu – Cabo Girao. Nyní upozornění číslo 1. Pokud nemáte orientační smysl, tak na Madeiře autem nejezděte. Značení silnic se sice možná v posledních letech zlepšilo, ale pouze na dálnici. Jinak nic moc. Útes jsem sice viděl již z daleka, ale po sjezdu z dálnice bylo nalezení té správné cesty ve spleti silniček docela velkým oříškem. Navíc každou chvíli se proti vám vyřítí místní šílenec a neočekává nic jiného, než, že mu uhnete. Byť s místním vozem, cizince nelze nepoznat. Ale abych jim nekřivdil, Madeiřané jsou docela slušní a v mnoha ohledech i ochotní. Navíc každý druhý se snaží s cizincem aspoň nějak domluvit, většinou anglicky. No, každopádně vyhlídku na útesu jsme po chvíli našli a pohled to byl uchvacující. Nicméně to jsem nevěděl, co nás čeká v dalších dnech. Po krátkém seznámení s místními ještěrkami, které jsou na ostrově přítomné asi tak hojně jako u nás mouchy jsme vyrazili na první levádu (zavlažovací kanál). Byla to leváda Do Notre (str. 107) a koncipována byla jako taková procházka nad Funchalem a přilehlými vesničkami. Výhled byl nádherný, poznali jsme díky procházce kolem několika místních domů (chvílemi jsem si připadal jako bych jim procházel dvorkem) i život místních vesničanů. Navíc v údolí byla nějaká společenská událost a každou chvíli někdo z domů střílel na pozdrav z brokovnic. Ale obdivovali jsme jak jsou ti místní lidé pilní, že dokáží zúrodnit tak příkré svahy a ještě na nich docela dost věcí vypěstovat. To by se u nás nestalo. Procházka na prudkém slunci nás po dvou hodinách docela vysála a to nás čekala cesta zpátky, ale rozhodně se vyplatila. Cesta zpět už byla fajn a večer jsme se ještě šli projít do přístavu. Až na ten kopec zpátky do hotelu to byl fajn den.

Den třetí

Koupání v moři. To byl jeden z požadavků mé přítelkyně. Kdekoliv jinde bych byl nadšen, ale přání najít na Madeiře pláž se zdálo téměř nesplnitelné. V průvodci byly uvedeny jen dvě – jedna přírodní ve skalách na východě ostrova a druhá umělá v jihozápadní části. Protože turistů a slunečníků jsme měli dost, rozhodla ta přírodní. Cesta autem z Funchalu do Canicalu utekla báječně, ne nadarmo je místní pobřežní dálnice označovány jako krok do civilizace. Trochu mě sice deprimovaly několikakilometrové (víc než 3 km) tunely, ale budiž. Dálnice vede až do Canicalu a po výjezdu z tunelu, kde dálnice končí jsou již šipky s nápisem Prainha. A to je náš cíl. Na blízkost pláže nás asi po ujetí 5 km upozornila koncentrace aut na malém parkovišti nad útesem. Pláž byla od auta si 5 minut cesty po kamenitém chodníčku. Vzhledem k tomu, že byl pracovní den a poměrně časné dopoledne, tak na ní bylo jen pár místních a max. 10 turistů. Koupání bylo fantastické, oceán mohl mít tak 22 stupňů a pokud si odmyslíte pověru, že černý písek musí být nutně špinavý, pak si koupání užijete. Přesto však doporučuji návštěvu pláže spíše dopoledne a ve všední dny. Upozornění č. 2 – voda v oceánu byla teplejší než voda v hotelovém bazénu! Když jsme asi po 2 hodinách odjížděli, parkoviště již bylo plné a na úzké cestě není moc místa k parkování. Cestou zpět jsme se jeli ještě podívat na konec silnice (od pláže asi 1 km), odkud vyráží turisté na výlet po skalnatém východním výběžku ostrova. Krajina je zde téměř bez porostu, ale výhled na modrou zátoku byl uchvacující. Odtud jsem jeli zpět a ještě před Canicalem jsme odbočili na vyhlídku Ponta do Rosto, odkud byl krásný výhled na severní pobřeží, krásné útesy a modrou hladinu oceánu. Fotil jsem jako o život, ale tyto fotky jsou jedny z nejhezčích, které jsem nafotil. Protože jsme dostali hlad, vyrazili jsme zpět do Funchalu na obědovečeři. Po cestě nám trošku sprchlo (asi 5 minut), ale upřímně musím říct, že jsem ještě nezažil tak příjemný déšť jako v tento den. V jedné z restaurací, kterou jsme po chvíli našli, jsme se rozhodli vyzkoušet místní specialitu. Rybu espada pečenou s banánem. Po shlédnutí ryby v průvodci mě sice chuť přešla, ale jen do chvíle, než jsme dostali plný talíř této pochoutky. Každému ji rozhodně doporučuji vyzkoušet. Porce se dá sehnat již kolem 10 Euro, ale ta chuť stojí za to. Lepší rybu jsem snad nejedl. Prostě paráda.

Den čtvrtý

Probudili jsme se do dalšího dne a tím byl den chodící. Naplánovali jsme odjezd poměrně časně dopoledne, neboť jsme se rozhodli odjet do Rabacalu na levády. Po dálnici jsme vyjeli na západ až na její konec a poté jsme u Ribeira Brava uhnuli do krásného údolí směrem na Ecumeada. Jízda zahrnující krásný pohled do hor byla impozantní. Bylo však třeba dávat pozor na značení, neboť to opravdu na Madeiře není příliš podle našich zvyklostí. Co jsme viděli zespodu však bylo mnohem hezčí z vrchu. Asi půlhodinové stoupání serpentinami na náhorní plošinu Paúl da Serra (1500 m.n.m.) stálo za to. Kousek pod vrcholem plošiny stojí desítky větrných elektráren, nemůžete si jich nevšimnout. Pozor jen při stoupání na cestu tunely okolo Lombo do Mouro, ve kterých tak trochu místy chybí asfalt a jsou tam pěkné díry, navíc z vrchu často protékají proudy vody. Stačí jet pomalu a za tunely už je cesta zase slušná. Cesta k Rabacalu pak utíká v pohodě, pozor jen místy na volně se pohybující krávy v okolí silnice. Pasou se tam jen tak samy od sebe a jejich pohyby jsou často neslučitelné s provozem na silnici, ale stačí zatroubit a kráva se odsune o kousek dál. Akorát nás zajímalo, kde se tam ty krávy berou. Kilometry daleko nebyl v dohledu žádný statek ani stavení. Kolem 10 hodiny jsme dojeli do Rabacalu. Od parkoviště je možné sejít do údolí pěšky nebo mikrobusem. Vzhledem k tomu, že cesta dolů trvá hodinu a nahoru hodinu a půl, zvolili jsme mikrobus (asi 6 Euro za osobu), který se otáčí u horní závory každých 20 minut. Jízdní řád nehledejte, neexistuje. Odjezdy jsou limitovány tím, jak rychle se mikrobus stihne otočit dole v údolí. Upozornění č. 3 – Zatímco teplota v 1500 m.n.m. byla asi 14 stupňů, dole v údolí bylo příjemných 22 stupňů. Každopádně počítejte s ochlazením asi o 6 stupňů na každých výškových 600 metrů nad mořem. Leváda v Rabacalu patřila k tomu nejhezčímu, co Madeira nabízí. Jediný dojem kazí davy turistů, což je na úzkém chodníku docela problém. Když jsem viděl pár cizinců v sandálech nebo dokonce v nazouvacích pantoflích, pochyboval jsem o jejich duševním stavu. Cesty v údolí jsou dobře značeny a rozhodně doporučuji jak cestu k jezírku 25 pramenů, tak k vodopádu. Celý výlet údolím se dá zvládnout za 3 hodinky + cesta do údolí a zpět. Protože jsme se k autu vrátili docela brzo, udělali jsme si ještě zajížďku do Porto Moniz, které je nejsevernějším městem na ostrově. Dá se tam vykoupat v lávových bazéncích u oceánu nebo třeba navštívit muzeum mořských živočichů. Cesta zpět do Funchalu však trvala bezmála hodinu a půl, přesto jsme však ocenili, že jsme si půjčili auto, bez kterého by to na Madeiře opravdu nebylo ono. PS: když jsem viděl nabídky agentur k výletům, tak jsem se z těch cen zhrozil. Jednodenní výlet autobusem pro dva by finančně pokryl třídenní půjčovné vozidla!

Den pátý

Ten den nám vypustili nečekaně bazén. Ale já jsem to jako zklamání nebral, závada se občas stane. Proto jsme dopoledne vyrazili opět do Canicalu (Prainha) na přírodní pláž, kde jsme si nádherně užili koupání. Jen bych rád doplnil, že při odchodu z pláže je k dispozici sprcha s vlažnou vodou, což je v této pustině pozoruhodné, pro člověka osypaného solí však něco kouzelného. Na internetu nás zaujaly také takové ty barevné chaloupky v městečku Santana a tak naše další kroky (kola auta) mířily tam. Po cestě proběhl nám dobře známý problém s navigací podle mapy, neboť jsem se prostě ztratil. Navíc mě vytáčel nějaký zoufalec, který se svým peugeotem ignoroval všechny výzvy k překročení dvacetikilometrové rychlosti. Co na tom, že zatáčka byla po každých 100 metrech, aspoň padesátkou jet v těch serpentinách klidně mohl. Přes všechnu moji snahu jsem nedokázal identifikovat naši polohu na mapě, ale naštěstí metodou pokus/omyl jsme po chvíli objevili ty krásné malované domečky známé snad ze všech průvodců. Zde jsme si v jednom z nich nakoupili pár upomínkových předmětů. A protože nás čekal ještě výlet do Jardim tropical (tropická zahrada v Monte nad Funchalem), vydali jsme se po chvíli na přejezd přes Ribeiro Frio (tam se ještě vrátíme) a Poiso do Funchalu. Areál zahrad jsme našli poměrně brzo, dokonce jsem se dotazoval na cestu lámanou portugalštinou místního obyvatele, sice jsem jeho následnému monologu vůbec nerozuměl, ale aspoň jsem pochopil,že jsme někde blízko. Sice jsme chvíli hledali místo na zaparkování, ale i tento problém se povedlo vyřešit relativně rychle. Cestou od auta jsem zahlédli i místní atrakci – proutěné sáně, na kterých vozí dva průvodci turisty z kopce dolů. Nic proti, ale jet na saních bez brzd z kopce dolů a ještě k tomu po silnici, kde sem tam projíždí auta… Raději jsme si nechali tento zážitek ujít a už jsme mířili do tropických zahrad. Vstupné je sice 10 Euro za osobu, ale ten výlet vůbec nebyl marný. Zahrada má dva vchody a vejít lze kterýmkoliv z nich, navíc dostanete pěkný orientační plánek, který je k dispozici ve více jazycích (česky bohužel ne, ale anglická verze plně postačila). Samotná procházka vyjde tak na dvě hodinky, ale není problém strávit zde klidně celý den. Nejvíce nás zaujala asijská část v dolní polovině zahrady. Chvílemi jsme si připadali jako někde v Japonsku. Ale protože se začalo smrákat a v této výšce také ochlazovat, vrátili jsme pomalu se zpátky do hotelu.

… pokračování se chystá

další cestopisy
Fotoalba
albumimgjHZ8BNpf

Toskánsko 2011

26.10.2011
Komentáře
1
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
jannak 27.08.2009 00:14
 

Pěkný cestopis, už se těším na pokračování... 8-)

Zpět na všechny diskuze