A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Portugalsko - Průvodce

Na každém kroku potkáte pozůstatky dávných a slavných dob. Portugalci, i když to nedávají až tak najevo, ze své slavné minulosti žijí dodnes. Promítá se i do jejich nátury v podobě saudade, jakéhosi nedefinovatelného pocitu šťastné melancholie a stesku po něčem krásném. Prvním, kdo o tomto fenoménu psal, byl už ve 13. století král Dinis.

Počátky osídlení

Území Pyrenejského poloostrova bylo osídleno již před pěti tisíci lety. Památky na nejstarší historii najdete v podobě neolitických nápisů ve Vila Nova de Foz Côa nebo například v podobě megalitického kromlechu v Almendres. V průběhu prvního tisíciletí př. n. l. přišli na toto území Keltové a kolem roku 700 př. n. l. se začali usídlovat na severu země v opevněných vesnicích, jimž se říká citânias. Mnohé z nich se používaly ještě za Římanů (příkladem může být Citânia dos Briteiros v blízkosti Bragy či Conimbriga v blízkosti Coimbry). V jižních oblastech zakládali své osady Féničané následovaní Řeky a Kartáginci. Z tohoto období pochází jména nejstarších měst. Příkladem je i Lisabon, jehož název vychází ze jména Ulissypo. Tento starý název odkazuje podle legendy k Odysseovi, který se zde na svých poutích zastavil. Kartáginci byli vyhnáni až Římany během Druhé Punské války (218-202 př.n.l.).

Ačkoli Kartágince porazili relativně snadno, narazili Římané na nečekaně tvrdý odpor kmene Lusitánů, který sídlil mezi řekami Tejo a Douro. Ti se vzdali až roku 139 př. n. l. Poté, co byl náčelník Viriato, který je dokázal spojit, podveden. V relativně krátké době se podařilo nastolit naprostou římskou nadvládu včetně právního a správního systému. Území bylo rozděleno a vznikla správní střediska, která jsou dodnes významnými městy. Mezi ně patří Pax Iulia (Beja), Ebora (Évora), Scallabis (Santarém), Bracara Augusta (Braga) a neposledně také Lisabon, který byl v té době hlavním městem tohoto území. Zhruba ve třetím století sem dorazilo křesťanství. Římská přítomnost přinesla dnešnímu národu mnohé – u jazyka odvozeného z latiny začínaje, přes silnice a mosty, až po systém správy rozlehlých zemědělských pozemků.

Počátky milénia a arabská nadvláda

Po rozpadu Římské říše se na území během stěhování národů vystřídaly nejrůznější barbarské kmeny, které přicházely zejména přes Pyreneje. Vystřídali se zde Vandalové, Vizigóti, Alanové či Svébové, kteří se usadili na severu mezi řekami Minho a Douro. Centrem jejich vlády se stala města Braga a Portus Cale (nynější Porto). V roce 711 se díky rozepřím mezi Vizigóty, kteří měli od roku 469 nadvládu nad tímto územím, dostali na území budoucího Portugalska Arabové, kteří byli původně pod vedením Tárika ibn Ziyjada pouze pozváni na pomoc jedné ze znepřátelených částí. Většina území Portugalska byla jen malou částí z dobytého Pyrenejského poloostrova a díky své poloze bylo nazváno al-Gharb nebo-li západ – z toho později vzešel název nejjižnější části země Algarve. Území na severu si sice zachovalo svou křesťanskou samosprávu, bylo však velmi nestálé.

Pod arabskou nadvládou se ale původním obyvatelům nežilo špatně. Byli tolerantní vůči ostatním vyznáním a velkou měrou přispěli k obohacení nejen technickému, mezi které patří zavlažovací systémy či pěstování nových plodin jako je rýže či citrusy. Mnoho portugalských slov, zejména těch označujících technické a správní vymoženosti, pochází z arabštiny. Jako příklad může sloužit alfândega (celnice) či již zmiňovaný název Algarve. Silný vliv měli také na místní kuchyni a to zejména svou láskou k přesladkým zákuskům.

Severní část poloostrova se postupně začala mobilizovat a reconquista začala zpětným dobytím Covadongy, malé pevnosti v Austrii, v roce 722. Chvíli na to došlo k povstání Berberů proti arabským pánům a po jejich odchodu zůstalo území na sever od Doura volné. Díky tomu začaly křesťanské síly opět postupovat na jih. Rozšiřující se království Austrie a León zahrnovalo i panství Portucale včetně Porta.

Vznik samostatného Portugalského království

Přenesme se nyní v dějinách o trochu dále. Na celém poloostrově stále probíhá, a ještě dlouho bude, reconquista. Do boje se vydali také Jindřich Burgundský (Henrique Burgundês) a jeho bratranec Raymond, kteří svou odvahou a vítězstvími získali za manželky dcery krále Alfonse. Jindřich si vzal Teresu, čímž se stal hrabětem portucalenským, a Raymund se oženil s Urracou a stal se pánem Galicie a Coimbry. Když v roce 1109 zemřel otec obou sester, převzal syn Urracy Afonso Raimundês (později Afonso VII: Leonský) vládu nad Leónem. Jindřich zemřel už roku 1107 a vládu na jeho území převzala jeho žena Teresa coby regentka jejich syna Afonse Henriquese. S postupem času však tento začal nesouhlasit s matkou a snažil se o nezávislost hrabství Portucale, i když jeho matka by se přikláněla spíše unii s Galicií neboť měla galicijského milence. Tento spor vyústil roku 1128 v boj syna proti matce, ve kterém vyhrál Afonso Henriquês a začal používat přízvisko Dom, což bylo označení králů, a samovolně tím povýšil své hrabství na království. Po letech snah a bojů bylo toto Portugalské království roku 1179 uznáno papežem. Král během své vlády také usiloval o osvobození svého území maurské nadvlády. Využil k tomu také křížových výprav, když pod záminkou boje proti „saracénům“ spolu s křižáky nejdříve dobyli Santarém a posléze i Lisabon roku 1147. Trvalo však ještě celé století, než se dnešní území Portugalska zcela této nadvlády zbavilo. Hranice země se od té doby příliš nezměnily.

Burgundská dynastie

Po těchto událostech se panovníci pomalu snažili dostávat do své země řád. Objevily se nové správní jednotky (concelhos), nová práva a povinnosti měst a rolníků, stejně jako nové intriky. Většina svobodných lidí žila ve špatných podmínkách a byla prakticky bez práv. První změny na cestě k demokracii se uskutečnily roku 1211, kdy byly založeny cortes, jistá obdoba parlamentu. Sestávaly se ale z vlivných a bohatých vrstev a města zastoupená bohatými obchodníky se jich mohla účastnit až od roku 1254. Chvíli poté se hlavní město z Guimaraese opět přesunulo do Lisabonu.

Významné zásluhy na rozvoji království měl Dom Dinis (1279-1325), který aplikoval mnohé reformy. Jedním z jeho přínosných činů bylo zalesnění pobřeží, čímž zabránil znehodnocení půdy.

Měl také politiku, která reálně pomáhala i běžnému lidu. Předělal právní systém. Jedním z jeho kroků bylo eliminování vlivu Templářských rytířů, ale po zrušení tohoto řádu papežem založil Kristův řád, který je jeho přímým pokračovatelem. Nejvýznamnější památka po Kristově řádu je klášter na hradě v Tomaru.

V roce 1290 založil v Lisabonu první portugalskou univerzitu, která byla posléze přesunuta do Coimbry. Opevnil svou zemi na hranicích s Kastílií a díky politické dohodě s Anglií zabezpečil hranice jdoucí po moři.

Zámořské plavby

Celé období portugalských zámořských objevů začalo po ukončení reconquisty velmi úspěšnou bitvou o Ceutu na počátku 15. století (tedy v době, kdy upálili Mistra Jana Husa). Královský syn Jindřich se začal zajímat o možnosti námořního obchodu a jejich rozšiřování. Síla Itálie, která dosud dovážela exotické zboží, klesla. V budoucnu zorganizoval mnohé výpravy a dostal za to přízvisko Mořeplavec.

V první fázi si podmanili Afriku (viz Lagos), ze které začali proudit otroci a zlato. Za vlády krále Manuela I. začal zlatý věk portugalských objevů. Ne příliš známý Vasco de Gama, do kterého vložil důvěru, dovedl v květnu 1498 své tři lodě až do indického přístavu Kalikat a později se dostali Portugalci až do Malaky. Tímto ovládli východní trh.

Během objevování Afriky taky soupeřili se Španěly o Madeiru a při jedné plavbě v bouři náhodou objevili Azory a později i Kapverdské ostrovy.
Ve výpravách na západ bojovali se Španělskem o čas. V roce 1500 se Pedru Álvarezovi de Cabral podařilo objevit Brazílii, která byla sice chudší než Amerika, ale i tak bylo Portugalsko celosvětovou velmocí. Dnes je území státu malé, ale portugalština je stále světovým jazykem.

Personální unie se Španělskem

Portugalci měli veliké impérium, ale bohužel jej neuměli přesně řídit a brzy se dostali do finančních problémů. Těm pomohl i fakt, že v Brazílii se snažily vydělávat i další státy jako Francie nebo Holandsko. Po bitvě u Al-Qsar al-Kaja, kdy tělo krále zmizelo (viz Lagos), nastal problém s nástupnictvím na trůn. Zájemci byli tři - Manuelovi vnuci.

Nakonec byl po dlouhém sporu jmenován portugalským králem Fillip II. Španělský, který je znám jako Filip I. Portugalský. Tento stav trval až do roku 1640, kdy si Portugalci dokázali získat v restauraci (restauração) opět samostatnost.

Salazarova diktatura

António Oliveira de Salazar byl především charismatický muž, který dokázal úspěšně aplikovat metodu utažení opasků na Portugalsko, které se po neúspěšných počátcích své republiky zmítalo ve finanční krizi, která byla vyvolaná mnoha faktory, mezi kterými bylo i neustálé střídání vlád. Mezi lety 1910 a 1926 se vystřídalo 45 vlád. Lid byl ochotný dát i z toho mála, co měl. Salazar se dostal k moci při květnové revoluci roku 1926, kdy byl jako profesor ekonomie jmenován ministrem financí s neomezenou mocí. Uznával tradiční hodnoty a podporoval rodinu, jak jen mohl. Základní vzdělání bylo pro všechny a už od první třídy byl dětem vštěpován obraz Salazara jako zachránce. Všechny učebnice byly tendenční, fungovala tajná policie a cenzura, stejně jak to známe z naší historie. Podporovaly se tradiční profese a venkov. Žena se měla starat o rodinný krb, vařit a vychovávat děti, otec byl živitel a autorita.

Salazar silně podporoval koloniální politiku a snažil se kolonie si udržet, jak nejdéle to bude možné, což jeho politice nakonec zlomilo vaz. Pozitivem jeho vlády bylo to, že se mu podařilo udržet Portugalsko neutrální po celou dobu Druhé světové války.

Karafiátová revoluce. Revolução de Cravo

Období dlouhodobé diktatury už mělo jednou namále, když v roce \'68 Salazar doslova spadl ze židle po záchvatu mrtvice a zemřel dva roky poté. Jeho moc převzal Marcelo Caetano, ve kterého vkládali naděje demokratičtěji smýšlející lidé. Nedočkali se však výrazné změny, protože Caetano pokračoval v Salazarově politice.
Změny se lidé dočkali až 25. dubna 1974, kdy se hrstka vojáků, kteří nesouhlasili s pokračováním koloniální politiky, vydala na Lisabon. Neuvěřitelné se stalo skutečností a Movimento das Forças Armadas (Hnutí ozbrojených sil) se pod vedením generálů Antónia Spínoly, Costy Gomese a podplukovníka Otela Saraivy de Carvalho v ranních hodinách nabourali do vysílání místního rádia a přednesli svůj manifest. Netrvalo to ani den a Convento do Carmo (klášter Carmo), ve kterém sídlil prezident, byl dobyt bez jediného výstřelu.

K jediným zraněním paradoxně došlo, když přívrženci poraženého režimu začali střílet do davu z oken domu, kde se ukrývali. Symbolem revoluce se stal karafiát, který si vojáci dávali na znamení míru do hlavní. Více se o této události můžete dozvědět z filmu Capitães de Abril (Dubnoví kapitáni).

Poslední editace textu: 9.6.2011 12:11
Další informace

Konvertor měn

 
Zdroj: penize.cz
REKLAMA